Na své cestě k jednání na žatecké radnici navštívil Chomutov na krátkou zastávku bavorský ministr školství a církevní otázky Dr. Ludwig Spaenle s pětičlennou delegací. Hosté si prohlédli centrum města a expozice Oblastního muzea. Sbírka gotického a renesančního umění, spojená s představením historie muzea a prohlídkou kostela sv. Kateřiny, učinila na vnímavé hosty velký dojem, stejně jako nedávno otevřená výstava Rodina Hohenlohe-Langenburg na Červeném hrádku za objektivní přístup k historickým faktům, profesionální dvojjazyčné zpracování a zprostředkování dosud nepublikovaných informací. Neplánovaná zastávka byla symbolickým oceněním dlouholetých kontaktů muzea s krajanskou obcí. 

Kromě ministra školství Dr. Ludwiga Spaenleho tvořili delegaci vedoucí bavorské centrály politického vzdělávání Werner Karg, ředitel památníku Flossenbürg Dr. Jörg Skriebeleit, poslanec Evropského parlamentu a mluvčí SDL Bernd Posselt, jednatel Panevropské unie Johannes Kijas a tajemnice bavorského parlamentu Stephanie Waldburg.

Úvodní slovo k výstavě Pohledem objektivu

   Před 10 lety jsme uspořádali výstavu o německo-české zemské výstavě Chomutov 1913, jedné z největších událostí moderních chomutovských dějin. Tehdy šlo o podrobnou dokumentární rekonstrukci z bohatého archivního materiálu.

   Co od ní očekávali organizátoři a kdo jimi byli? S podporou Zemské kulturní rady pro Čechy, ministerstva veřejných prací a ministerstva orby představilo město Chomutov největší přehlídku řemesel, průmyslu a zemědělství v německých územích Čech. Výstavu obeslalo v mnoha oborech více než 1500 vystavovatelů a během tří měsíců ji navštívilo více než 500 tisíc návštěvníků. Kromě přehlídky tradičních řemeslných oborů jako zpracování dřeva, výroba hraček, hudebních nástrojů a krajkářství, moderního průmyslu a zemědělství, pokrokových hospodářských metod, měla i nepopiratelný náboj národnostní a politický.

  Jak se na ni díváme dnes? Ano, máme na výběr. Můžeme ji odmítnout jako projev němectví, nacionalistického soupeření, se kterým nechceme mít nic společného. Musíme si pak ale položit i otázku, co zbyde z dějin našeho města, vyškrtneme-li z nich všechno německé.

   Nebo se můžeme přihlásit k zmizelému postoji zemského vlastenectví, pro které už ani nemáme výraz, k onomu Böhmen, jedno zda Deutsch nebo českému. Akceptovat i projevy německého i českého patriotismu jako součást historie našeho města a země, se schopností odsoudit to co si zaslouží odsouzení a ocenit co si zaslouží ocenění. Vždyť vzájemné české a německé ovlivňování, vyrovnávání, konkurence z nás udělalo hospodářsky a kulturně vyspělou demokracii západního typu.

   Výstava byla dokladem organizační zdatnosti, schopnosti soustředit síly. V tomto směru zcela nezastupitelné místo patří, ostatně stejně jako v jiných oblastech jeho činnosti v čele města, starostovi JUDr. Ernstu Storchovi.

   Výstava byla i dokladem vrcholu „la belle epoque“ svým důrazem na stylově čistou, ještě secesní výtvarnou tvář i dílem nastupujícího moderního urbanismu, který mu vtisklo úsilí realizačního týmu, vedeného hlavním architektem prof. Klemensem Frömelem z rakouského Villachu a výkonným ředitelem Alexandrem Graçonem. Byla jedinečnou ukázkou moderního uvažování nejen ve výstavnictví. Záštitu převzal arcivévoda Karel, pozdější rakouský císař Karel VI.

   Nabídka bohatého společenského života, nespočet příležitostí k setkávání profesních a zájmových skupin, živnostenských společenstev, společenských organizací, abiturientů, doprovodné programy k propagaci města a jeho okolí v rozvíjejícím se turistickém ruchu – i to je důkaz moderního myšlení našich předků, lhostejno zda německého nebo českého jazyka.

   Díky výstavě jsme získali do muzejní sbírky dvě poničená fotografická alba. Po jejich zrestaurování ukazuje dnešní výstava ke 100. výročí díky fotografu Miloši Žihlovi a grafikovi Romanu Navarovi zhruba polovinu jejich obsahu.  

   To co vidíme na dokumentárních fotografických panelech, dává prostřednictvím objektivu fotoaparátu úplnou představu o fyzické podobě výstavy.

   Stejný pohled objektivu podává i výstava o rodině fotografů Weissgärberů z Přísečnice, kterou nám zapůjčila paní Ursula Weissgärberová.

   Důvodem spojení obou výstav do jednoho celku je to, že Georg Weissgärber byl jako potomek pionýra fotografie Ignatze Weißgärbera v roce 1913 sám jedním z vystavovatelů, dokonce zvítězil v doprovodném branném závodě a rodina Weissgärber tvořila v několika generacích i historii Krušných hor.

   Paní Ursula k tomu sama říká: „Než jsem mohla vůbec pomyslet na sestavení výstavy o mých předcích, kteří se upsali fotografii, musela jsem urazit notný kus cesty a přitom překonat jistá tabu.

   Prvních dvacet let mého života jsem například neměla žádný kontakt se svým otcem Rudolfem Weißgärberem, který žil v Německé demokratické republice, zatímco já vyrůstala ve Falci (Rheinland-Pfalz, Německá spolková republika). Vše začalo mou první návštěvou u něj v roce 1966. Od té doby jsem byla čas od času konfrontována s rodinnou historií. Můj opravdový zájem o ni se však rozhořel až po roce 1990 - teprve po pádu železné opony jsem mohla zažít pátrat po svých kořenech.

   Další morální zábrana, kterou jsem musela překonat, ležela v geograficko-politické oblasti. Ačkoli jsem se narodila v roce 1943 v Děčíně, bylo pro mě území tzv. Sudet potopeným ostrovem, o nějž se raději nikdo nestará, pokud nechce být zařazen mezi revanšisty. Jen to, že náležím k takzvané „Bekenntnisgeneration“ (generace sudetských Němců, která má zážitky z odsunu zprostředkované jeho účastníky z tzv. „Erlebnisgeneration"), negativně ovlivnilo mnohé přátelství a prosté uvedení názvu mého rodiště někdy vzbuzuje nedůvěru, když ne přímo nepřátelské reakce.

   Tak to naštěstí není všude - například ve městě Nördlingen, které před 60 lety převzalo kmotrovství nad odsunutými obyvateli z okresu Děčín. Toto výročí se mohlo letos oslavit v rámci setkání vyhnanců z domovského okresu Děčín (Heimatkreis Tetschen-Bodenbach) a při této příležitosti jsem mohla s radostí vystavit část své sbírky.

   Je mi jasné, že drahokam rodinných dějin krášlí mnohem více broušených plošek, než se zde může představit. Něco musí být navíc ještě probádáno. Výstavu jsem chtěla a mohla omezit jen na některé aspekty rodinné historie.

   Fakt, že osm dětí pionýra fotografie se samo stalo fotografy, kteří se často ženili s fotografkami, považuji za jedinečný fenomén, Rozumí se samo sebou, že i jejich děti a vnuci kráčeli v týchž šlépějích. Mnoho z nich, a to je také zvláštnost, se zabývalo výrobou pohlednic, po nichž teď s radostí pátrám.

   Zakladatel fotografického rodu Weißgärberů Ignatz se narodil v r. 1823 v Přísečnici jako syn puškaře. Ve 14 letech odešel do Karlových Varů, stal se vrchním číšníkem a vydělané peníze používal v obchodu s prýmky.

   Podnikl rozsáhlé cesty do Vídně a Budapešti a kolem roku 1860 se na veletrhu v Lipsku seznámil s fotografováním. V roce 1862 ohlásil novou živnost a brzy poté začal fotografovat školní děti. Tento fotografický obor měli později provozovat i některé jeho děti a vnuci.“

   Přejeme návštěvníkům nerušený zážitek z prohlídky málo známé kapitoly dějin Chomutovska.

   Profesor Alexandr Stich se narodil 10. 3. 1934 v Nitře v rodině důstojníka, českého legionáře v Rusku. V Chomutově však prožil své mládí a v roce 1952 maturoval na chomutovském gymnáziu. Právě gymnazijní roky připomněl v článku o chomutovském loutkovém divadle, který poskytl muzejnímu čtvrtletníku Památky-příroda-život v r. 2001. Jeho košaté životní osudy shrnulo životopisné heslo ve Slovníku české literatury po r. 1945 (ÚČL AV ČR) takto:

   Stich studoval na gymnáziích v Jičíně a v Chomutově (maturita 1952), češtinu a ruštinu se širším zaměřením slavistickým na FF UK. Po absolutoriu (1957, diplomová práce Tylův Pražský posel 1848; PhDr. 1967) působil jako středoškolský učitel v Hostinném a na národní škole v Chotěvicích u Hostinného. 1958 nastoupil do vědecké aspirantury v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Titul CSc. získal 1961 prací Jazyk Nerudovy žurnalistiky a žurnalistiky 60. let 19. století a od téhož roku působil v ústavu jako vědecký pracovník; 1963–1966 zde byl vědeckým tajemníkem, 1967–1971 vedoucím oddělení jazykové kultury a stylistiky; poté řadovým pracovníkem téhož oddělení. 1982 byl nucen z politických důvodů odejít a do 1990 pracoval v nakladatelství Čs. spisovatel (zprvu jako korektor, 1988–1990 jako redaktor edice Slunovrat). Vyučoval český jazyk a stylistiku na podzemní univerzitě, tzv. Topolce. V roce 1990 přešel na katedru českého jazyka FF UK, působil zde nejprve jako odborný asistent, od 1991 jako docent (za Soubor prací z dějin jazyka a stylistiky) a od 1992 jako profesor (za monografii Sabina – Němcová – Havlíček).

   Alexandr Stich vystudoval bohemistiku a rusistiku se širším slavistickým zaměřením. Zpočátku se věnoval především teorii spisovného jazyka a jazykové kultury, zejména otázkám stylistiky. V tomto rámci se zaměřil na výzkum vývoje spisovného jazyka, zvláště v době obrozenecké (Milota Zdirad Polák, Josef Jungmann, Magdalena Dobromila Rettigová, Karel Havlíček Borovský, Karel Hynek Mácha, Karel Sabina), a zabýval se syntaktickou stavbou češtiny a slovotvorbou (spolupráce na kolektivní práci Mluvnice češtiny 1). Výzkum obrozenecké češtiny jej posléze přivedl k zájmu o předchozí vývojové období, tj. o 17. a 18. století. Zájem o jazykovou situaci této doby rozšířil postupně i na problematiku literárního baroka. Vytvořil tak svébytnou lingvoliterární metodu, již uplatnil nejen při analýzách autorů 19. století (Karel Havlíček Borovský, Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický, Alois Jirásek), ale také u básníků soudobých (Vladimír Holan, František Halas či Jaroslav Seifert v monografii Seifertova Světlem oděná), jak to dokládá soubor studií Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi. Významně se Stich projevil jako editor literárních děl období baroka (Jan Kořínek: Staré paměti kutnohorské aj.) a zvláště 19. století (Milota Zdirad Polák, Magdalena Dobromila Rettigová, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský, Julius Zeyer, Antonín Sova aj.). Inicioval soupis barokních rukopisů ve veřejných sbírkách (Repertorium rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách).

   Mnoho pozornosti i úsilí věnoval popularizaci odborného jazykovědného výzkumu ve školní a veřejné praxi jakožto autor učebních textů, jazykových koutků a neúnavný přednašeč i jako recenzent, polemik a publicista.

   Právě k této stránce jeho působení řekla jeho žačka a následovnice Mgr. Alena A. Fidlerová z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v rozhovoru pro časopis Univerzity Karlovy Forum. „Na Filozofické fakultě UK působil relativně krátce, jen třináct let, protože před sametovou revolucí zde nemohl být z politických důvodů zaměstnán, za tu dobu ale stačil ovlivnit více lidí než většina jiných. Patřil totiž tehdy k nemnohým, kdo systematičtěji pracovali se studenty a v zájmu studentů, kdo si cílevědomě vytvářeli cosi jako svou vlastní „školu“. Jako jeden z mála se pokoušel už začátkem devadesátých let získávat větší projekty, na nichž by mohli studenti pracovat v týmu s ostatními studenty a pedagogy. Tímto způsobem se mu podařilo zaujmout i řadu studentů, kteří by se jinak možná věnovali zcela jiné odborné oblasti, a získat je pro své téma.

   Pokud se profesor Stich domníval, že je důležité, aby jeho názor posluchači přijali a aby se s ním ztotožnili, dokázal vystupovat velmi emotivně, naléhavě a dost pateticky, ale zároveň tak, že to studenti v naprosté většině případů akceptovali a neměli pocit, že přehání. Myslím si, že my jako generace jeho žáků neumíme být takto patetičtí, protože jsme byli vychováni v minulém režimu plném falešného patosu, kterému nikdo nevěřil. Proto se snažíme podvědomě vystupovat velmi umírněně. Myslím ale, že určitá míra patosu je nutná, aby si studenti naše myšlenky zapamatovali.

   Profesor Stich nikdy nepřejímal žádné konvenční názory, vždy přicházel s názorem vlastním, který býval velmi často originální a neshodoval se s většinovým míněním, často dokonce ani s tím převažujícím mezi odbornou či vzdělanou veřejností. Nepodléhal dobovým trendům a vždy měl své názory dobře promyšlené a podložené. Často se stávalo, že jsme s ním nesouhlasili, a dokonce jsme se s ním i pohádali, ale nezlobil se na nás, pokud jsme jeho názor nepřijali. Důležité bylo především to, že se o problémech mluvilo a že nám zůstaly v povědomí. Ostatně, od té doby se mi několikrát stalo, že jsem mu zpětně musela dát za pravdu.“

   Výstava si klade za cíl jednak připomenout osobnost profesora Sticha všem, kteří se s ním mohli osobně poznat, jednak představit jeho život a podobu jeho usilovné práce dnešním mladým bohemistům. Právě současným studentům by výstava měla pomoci k lepšímu poznání historie jejich oboru. Důležitost znalosti národní a jazykové historie v širokém kontextu profesor Stich neustále připomínal.

   Za velmi důležitou považoval Alexandr Stich také popularizaci vědeckých poznatků a kultivaci veřejného diskurzu. Proto se také velice rád, pokud mu to politická situace dovolovala, účastnil rozhlasových debat a pořadů, které mu umožňovaly hovořit o bohemistických tématech, jež považoval za podstatná, málo známá či dezinterpretovaná.

   Život Alexandra Sticha od raného dětství mapuje šestnáct informačních panelů s bohatou fotodokumentací z pozůstalosti a archivu jeho přátel. Návštěvníci se např. mohou dozvědět, že prof. Stich působil v letech 1967–1971 jako vedoucí oddělení jazykové kultury a stylistiky Ústavu pro jazyk český nebo že za normalizace vyučoval na tzv. podzemní univerzitě bohemistiky, založené literárním vědcem a versologem Miroslavem Červenkou, která fungovala v letech 1987–1990.

   Byl také jedním z mála humanitně orientovaných členů Učené společnosti ČR, ustavené roku 1994 s cílem sdružovat významné vědce působící na českém území a podporovat svobodné pěstování vědy a šíření vědeckých poznatků, do níž se ze všech sil snažil otevřít cestu i dalším historikům či filologům a pomáhat tak budovat tolik potřebný dialog mezi přírodovědnými a humanitními obory.

   Výrazný charakter Alexandra Sticha ilustrují i osobní předměty – šály a typická čapka. Vystaveny jsou rovněž jeho publikace. Infostánek s dotykovou obrazovkou umožňuje poslech jeho osobitého projevu z nahrávek diskusí převážně z Českého rozhlasu.

Výstava, kterou zahajujeme, vzbudí jistě různé reakce a my je s napětím očekáváme. Dovolte mi, abych předem řekl několik slov k jedné, která jistě zazní a osvětlil na jejím příkladu záměr tvůrců výstavy.

Podobné počiny, přinášející jiný pohled na některé události, v našem případě na stigmatizovanou rodinu Hohenlohe-Langenburg, jsou často označovány za snahu přepisovat dějiny, za záměrnou erozi národního zájmu, za znevažování činů našich předků, apod. Autorům je často vytýkáno, že se dívají dnešníma očima na činy lidí, kteří žili ve své době a dnešníma očima je nelze soudit.

Nikoli, objektivní neexistuje, můžeme ale, jsme-li toho schopni, umíme-li to, jsme-li ochotni, hledět na činy svých předků s hlubším poznáním konkrétních faktů, lépe je zahrnovat do svých úvah, kombinovat je, lépe ve svých úvahách respektovat tak složitou věc jako je lidský život, neodsuzovat na základě omezenosti.  Tzv. dnešní oči poválečných let, rozuměj, zjednodušení do nálepky Hohenlohové rovná se Mnichov, jsou zmrzačením skutečnosti v každé době a pro mnoho lidí tomu tak bylo i v 40. a 50. letech. 

A nemylme se, bude to tak i při naší výstavě, o dnešní oči bude spor. Má dnešní oči Zeman nebo Schwarzenberg?

Červenohrádecká rodina Hohenlohe-Langenburg se po roce 1945 stala terčem znevažování a osočování a nesla cejch zrádců, kolaborantů a osnovatelů jedné z nejtemnějších událostí v českých dějinách v roce 1938. 

Až pád komunistického režimu na konci roku 1989 umožnil zásadně změnit pohled na význam rodiny Hohenlohe-Langenburg pro Chomutovsko. Dovolil zbavit se ideologické předpojatosti a ukázat jak složité a rozporuplné vyrovnávání rodiny s měnícími se společenskými podmínkami, tak rozkrýt předivo rodinných vztahů s respektem k rodinnému prostředí, ke způsobu, s jakým jednotliví členové dokázali po generace udržovat rodinnou soudržnost, žít své životy v úzkém a neformálním souladu se svým okolím a vyrovnat se i s nejtěžšími okamžiky, které jim byly přisouzeny.

I ona kapitola úlohy prince Maxe Egona při Runcimanově misi v r. 1938 svědčí spíše o snaze hledat východisko ze složité vnitropolitické situace, aniž by ji způsobila nebo zásadně ovlivňovala, v dusné atmosféře blížícího se střetu evropských politických sil, který by tak či onak skončil válkou. Poznámky presidenta Beneše, jím žádané posudky na Maxe Egona, dlouholeté intimní styky rodiny s Janem Masarykem svědčí nikoli o zradě, ale o složitosti doby. Mezi členy rodiny najdeme odpůrce národního socialismu, i oběti.

Tyto úvahy vyjadřují odpověď na otázku po základní tezi výstavy. Jaké poselství přináší, co chtějí autoři výstavou říci? Vytvořili jsme ji, protože věříme ve vlastní rozum návštěvníka, s přesvědčením, že každý je schopen vytvořit si svůj názor z faktů. Nechceme náš názor ani vnucovat. Nečiníme si naprosto právo na jejich úplnost, chtěli jsme prostě přinést další, dosud opomíjená. Vycházíme přitom z přesvědčení, že to, co je hodno respektu v každé době, je individuum, individuální lidský osud, že nikoli občané jsou majetkem státu, ale stát je výtvorem svých občanů. Že každý má právo nebýt ve jménu velkých politických rozhodnutí zbaven své tváře, svého individuálního života, stát se kolečkem v soukolí.

Proto chceme ukázat, že ono strašné zjednodušení je velmi nespravedlivé. Chceme ukázat, že rod Hohenlohe-Langenburg byl a je rodinou jako každá jiná, prožívající své životy a vše co tvoří rodinný život. Kdo chce soudit, ať se podívá do zrcadla na svou hubu. 

Výstava přináší několik historických nástrojů různé provenience ze sbírky autorky výstavy i Oblastního muzea v Mostě a bohatý dokumentační materiál k fenoménu putujících muzikantů z Krušných hor i dalších míst a jeho odrazu ve výtvarném umění.

Vernisáž je koncipována jako svého druhu workshop. Zúčastní se jí oba sběratelé, muzikologové a současně výkonní umělci paní Nancy Thym a pan Thilo Vierig. Paní Thym provede výstavou s autentickým komentářem a osobními vzpomínkami na sběr materiálu a současný stav harfenictví a oba následně uspořádají koncert s praktickými ukázkami, na kterém zazní jak krušnohorské, tak anglosaské písně.

Účast na vernisáži přislíbili i další harfeníci. Chceme tím dokumentovat, že i v současnosti je krušnohorská harfa a její hudební tradice stále živá a oprávněně je navržena na kulturní statek Ústeckého kraje.