Čtvrtá část projektu Hledáme tradice a objevujeme svět Krušných hor.

Program je určen pro děti od 3 do 15 let a je vždy upraven podle dané věkové kategorie.

Program je součástí stálé expozice Svět Krušných hor, je koncipován jako netradiční a poutavý pohled na historii našeho regionu. Společně s touto expozicí je integrální součástí dlouhodobého projektu Centrum krušnohorského lidového umění, probíhajícího v rámci příhraničního programu Cíl 3/Ziel 3, financovaného Evropským fondem pro regionální rozvoj.

V rámci poslední části projektu děti navštíví budovu muzea na Palackého ulici čp. 86, kde si mohou prohlédnout výstavu dětských prací na téma krušnohorské dřevěné hračky. Po zhlédnutí výstavy a shrnutí celého projektu se děti promění v malé hračkáře a vyrobí si figurky z tvrzené vaty, které jim budou připomínat dřevěné postavičky z výstavy Svět Krušných hor.

Program je naplánován od 8. 6. do 28. 6. 2012 a je z časových důvodů rozdělen:

1) od 9.00 hod. do 10.30 hod. pro mateřské školy

2) od 11.00 hod. do 13.00 hod. pro základní školy

Cena programu je 40 Kč za jedno dítě, včetně materiálu pro rukodělnou dílnu.

Max. počet dětí: 1 třída

Bližší informace na telefonním čísle 474 651 251 podají paní Brůnová nebo Dokonalová.

Těšíme se na vás!

Výstava fotografií Gabrielly Héjji je pokračováním úzké spolupráce s městem Erlangen na poli kulturní výměny.

Gabriella Héjja

Narozena v Szentes, Maďarsko 1975.

1994 maturita na Gymnáziu Mihály Horvátha v Szentesi

1994 studium architektury interiéru na Magyar Iparszövetseg Oktatäsi Központ

od 1997 zaměstnána jako designerka interiérů v Budapešti

od 1998 vedlejší zaměstnání jako fotomodelka při workshopech, spolupráce s Kati Baricz, Jánosem Eifertem, Zseni Jung a Gyorgym Stalterem

1998-2002 spolupráce s divadelní skupinou "Andaxinház", Budapešť

2001-2002 asistentka módní návrhářky Evy Vass, Budapešť

2003 přestěhování do Německa, autodidaktické další vzdělávání v oboru fotografických technik, vytvoření portfolia vlastních prací

od 2006 vedení Galerie Treppenhaus v Erlangenu, první výstavy vlastních fotografií

2008 zaměstnání v Deutsche Gesellschaft für Photographie (DGPh)

2008 založení a vedení Galerie Héjja GmbH v Erlangenu

K výstavě

Od doby co se zabývám fotografií, je mým cílem zachytit nálady prostředky fotografie tak, že mohou, takřka jako jazykem, vyjádřit prožité pocity jako zamyšlenost, pomíjivost nebo samotu: pocity které naše životy mnohdy trvale určují, ale pro jejichž nejednoznačnost a komplexnost a především pro jejich fascinaci bych nemohla nalézt žádná přiměřená slova. Obrazy by mohly podnítit charakteristiky pocitů a nálad, nechávají ale současně hodně prostoru pro interpretace na základě vlastní představivosti a projekce individuálních životopisů. Obrazy, nebo lépe naše záliba pro obrazy, se tedy nehodí zvlášť dobře pro definice našich pocitů, ale asi ke komunikaci nebo k zásadní kompenzaci vyvážení světa našich zážitků.

Rozhovory s přáteli, kteří právě tak jako já používají fotografii jako výrazový prostředek, mne povzbuzují k jasnějšímu přiblížení k symbolice každodenních předmětů a situací. Mám ostatně velké štěstí, že k mým přátelům a učitelům patří fotografové, kteří zatím ovládají dávno zapomenuté fotografické techniky, jak byly před asi 100 lety „en vogue“. V této výstavě ukazuji několik prací s tiskovou technikou arabskou gumou - časově náročný, velmi starý postup k vytváření fotografií na základě velkorozměrových negativů, který mě naučil Hellmut Baensch. V závislosti na vlhkosti vzduchu, teplotě nebo vlastnostech papíru může rychle uběhnout týden, než se dosáhne uspokojivé barevné kombinace pro tisk středních tónů síly a světla. Zdařilý tisk pak ale odmění jedinečnou, nenapodobitelnou silou výrazu. Vznikají tak originály, které samotným znalcům této techniky takřka znemožňují vytvářet z nich rovnocenné kopie - což lze chápat jako výhodu anebo nevýhodu.

Většina mých fotografií vzniká moderními metodami; analogovými malo a středoformátovými a ovšem i digitálními kamerami. Ačkoli jsem se mezitím docela dobře obeznámila s možnostmi digitální úpravy obrazu, například s Photoshopem, nikdy jsem se pro to opravdu nenadchla - a podle toho je užívám jen, pokud vůbec, velmi úsporně. Důležité je pro mne především dosáhnout u svých fotografií co možná nejvyšší technické kvality: bohužel k tomu patří jako nutné předpoklady stále ještě velmi drahé kamery, objektivy a tiskárny. V otázce výběru papírů se podle mého mínění všeobecně chováme poněkud macešsky. Jistě garantují papíry známých výrobců zásadně také nejlepší kvalitu - ale abych pravdu řekla, musím mnohdy dlouho hledat, abych pro své fotografie nalezla vždy nejlépe odpovídající papír. Papíry, resp. tiskové materiály jsou k dostání ve všech možných strukturách, površích, barevných odstínech a materiálech a dají se chápat jako samostatný prostředek ztvárnění, který k zdůraznění nebo jemnému odlišení obrazových prvků umožňuje vnést mimořádný důležitý přínos.

Tiché příběhy

Během mého vzdělávání na fotografické škole ASA v Budapešti to byli zvláště Gábor Kerekes a György Stalter, kteří mě učili objevovat krásu také v pomíjejícím. Tyto snímky pocházejí z tak zvaných „tichých hodinek". Sama se svými myšlenkami, ne právě ve veselé náladě, ale snad právě proto otevřená dojmům, které jinak většinou zůstávají ztracené. Jsou to obrazy předmětů v situacích, které mají spíše kontemplativní než vypravěčský charakter. Volba jednobarevného zobrazení se vnucuje sama. Vznikaly fotografie s klasickými, analogovými materiály. U velikosti a formátování a především u tiskových materiálů jsem vynakládala velké úsilí na jejich přizpůsobení tématu a jednotlivé náladě.

Silentium

Hřbitovy vyvolávají u lidí velmi rozdílné reakce - u většiny dosahují širokého rozpětí od zamyšlenosti až ke smutku. Jistě je ticho, ještě více, zažitý příkaz ticha, reakcí, kterou sdílíme s většinou našich bližních. Zachytit a uchovat připomenutí ticha by mělo být cílem této série obrazů. Kamera středního formátu a černobílý negativní film se zdají nejvhodnější, aby stáří, které v něm vyjadřuje stálost, která je vzpomínkami na zesnulé jakoby podrobena pomíjivosti, a přitom pro přeživší zaručuje důstojnost a starobylost místo zkázy nebo lhostejně přijímaného zániku.

V mém čase na fotografické škole ASA v Budapešti jsem se naučila, jaký zvláštní půvab může mít vycházet z fotografií, které jsou osvětleny na velmi staré, dávno prošlé filmy. Nenapodobitelné struktury, které vznikly rozložením filmové emulze, harmonují s estetikou pomíjejícího a utvářejí náladu obrazů. Fotografie byly pořízeny v Budapešti a Mnichově.

Svědkové

Při svém putování po nově zvoleném franckém domově jsem nemohla jinak: vesnice a domy jsou příliš působivé, aby se prošlo kolem a aniž by se alespoň krátce nepobylo. A přirozeně nefotografovalo. Krása Franků neleží jen v kvetoucí krajině, ale ukáže se také v zcela malých výřezech: okna, dveře nebo zdi domů vypravují příběhy zvláštní krásy a zakrátko okouzlí. Mnoho tak vzniklých obrazů mám obzvláště ráda a dělám mi dobře se na ně dívat a nechat je na sebe působit. Jsou to dokumenty času a ani nemají být víc. Fotograficky viděno, nejsou žádnou výzvou pro techniku: fotografie jsem udělala se svou digitální kamerou, kterou mám vlastně vždy při sobě. Abych navrátila svůj dojem z malířské kvality obrazů, vytiskla jsem fotografie na akvarelový ruční papír – proto také absolutně nevypadají tak, jak se od fotografií očekává.

Na okraji cesty

se mnohdy najdou mimořádně hezké věci: opuštěné, odhozené předměty, které byly po chvíli přijaty přírodou nebo bez znatelného plánu vzniklé květinové záhony s květy se pod ochranou v odpadu likvidovaných oken vyvinuly do zvláštní krásy. Ráda se rozhlížím u kraje cesty - a nezřídka jsem za to odměněna obrazy, které se mi moc líbí. Fotografovala jsem svou „vždy pohotovou digitální kamerou“.

Objektivem Hugo Sedláčka (OM Chomutov)

a Rolanda Thamma (EFA Erlangen)

Výstava je pokračováním spolupráce navázané v r. 2011s fotoklubem EFA z Erlangenu, partnerského města bývalých chomutovských spoluobčanů. 

Erlanger Foto Amateure (EFA)

Erlangenští fotoamatéři (EFA) se chápou jako fotoklub, v němž se může každý jednotlivě zapojit, nezávisle od fotografické dovednosti, stáří a povolání. Důležitá je samotná aktivita, angažovanost a nadšení pro barevnou nebo černobílou fotografii. Analogově nebo digitálně není u nás žádná otázka. Rozhodující je v první řadě dobrý obrázek.

Fotografické aktivity EFA jsou mezi jiným zpracování témat roku, exkurze na zajímavá místa blízká a daleká, fotografické akce, workshopy a foto-setkání. Výsledky jsou společně hodnoceny a sestaveny do výstav.

Někteří z více než 30 členů pracují zčásti velmi podivnými technikami, jako např. fotografie dírkovou kamerou, mikroskopické snímky, fotografie černým světlem, polaroidová přeměna a práce s emulzí. Mimo to jsou představeny individuální práce rozdílných témat a slohových směrů.

Spolek je napojen na městský svaz kulturních spolků a účastní se na jeho akcích, např. "Erlangenské jaro" a "Trh možností" v erlangenských školách. Mimoto probíhá při slavnostech "Rädli" a "Letním prázdninovém programu" dobrá spolupráce s městem. V roce 2007 jsme byli za naši kulturní angažovanost vyznamenáni vrchním starostou.

Od svého založení 1991 pečuje spolek o podnětnou výměnu zkušeností s fotografy z partnerských měst Erlangenu.

EFA Filial z Vladimiru

První kontakt vladimirských fotografů s Erlangenskými fotoamatéry (EFA) vznikl již 1990. Spolu s UNIFOK z Jeny byla prezentována výstava fotografií na radnicích měst Erlangenu a Norimberka. Následovalo mnoho dalších výstav v partnerských městech. Při vzájemných návštěvách vznikly společné zájmy a kamarádství.

Vladimirští fotoumělci používali během prvních roků převážně analogový černobílý materiál, potom následoval všeobecný tamní obrat k digitální barevné fotografii.

UNIFOK Jena

K založení došlo v dubnu roku 1962 jako fotokroužek vysokoškolské skupiny Jena tehdejšího svazu kultury.

Pro jeho členy byla spolupráce brzy víc než jen trávení volného času. Pod vedením bývalého předsedy, Dr. Waltera Streita, dosáhl fotoklub celostátního významu a při účasti na národních a mezinárodních soutěžích obdrželi členové klubu ceny a diplomy za své práce. Mezi nimi byly čestná stříbrná jehla za fotografii v roce 1969, zlatá v r. 1971, zlatá medaile festivalu pracujících 1980 a 1987 jakož i umělecká cena odborové organizace 1979.

Již tři roky po založení UNIFOKu, 1965, byla s JIZERSKÝM FOTOKLUBEM Hejnice (ČSSR, dnes Česká republika) uzavřena smlouva o přátelství. Po mnoho let se rozvíjela zajímavá a velmi osobní spolupráce, která existuje až dodneška.

Od 1996 je UNIFOK registrované sdružení. Ve středu pozornosti práce klubu je stále ještě provozování a péče o amatérskou fotografii, o kterou pečují plodnou výměnou zkušeností s Erlangenskými fotoamatéry (EFA), fotografy z Husumu a fotoklubem NEKRAS z Jablonce (Česká republika).

www.unifok jena.de

www.erlanger-fotoamateure.de

www.flickr.com/groups/1600710@N24/pool/

Město Kadaň odhalilo pamětní desku svému rodákovi prof. Hansu Zeiselovi, významnému americkému sociologovi. K účastníkům promluvili starosta Kadaně J. Kulhánek a historik P. Hlaváček. Slavnostního aktu se zúčastnili i rodákův syn John Zeisel a dva jeho vnuci.

Oblastní muzeum hostilo zasedání řídící skupiny projektu Centra krušnohorského lidového umění, financovaného z prostředků Cíl 3. Partneři projektu – města Annaberg-Buchholz a Chomutov, Podkrušnohorský zoopark a Oblastní muzea v Chomutově a Mostě diskutovali i o připravovaném pokračování společné práce v letech 2012-14.

   Vernisáž, které se za Oblastní muzeum zúčastnili autoři St. Děd a H. Sedláček, proběhla v hlavním sálu mnichovského Sudetoněmeckého domu v slavnostní, přátelské atmosféře. Úvodní slovo o projektu pronesl p. A. Harasko, předseda Vlastivědného spolku pro jižní Čechy, který se hlavní měrou zasloužil o uskutečnění výstavy. St. Děd ve své odpovědi mj. řekl:

   Dnešní výstava „Po stopách lidové zbožnosti severních Čech“ je vyvrcholením několikaleté práce na poli vzájemného dorozumění Němců a Čechů, lidí a institucí, které spojuje staletá tradice společného života v Böhmen a tragédie vzájemného krutého a nespravedlivého rozchodu. Důsledky, které přineslo vyhnání německých občanů z jejich vlasti, jsou nezměrné, a to na obou stranách. Pro mnohé z nás v pohraničí, zejména kulturní instituce jako muzea, byla větší část činnosti v uplynulých desetiletích prací na zachování kulturního dědictví sudetských Němců, ať se odvažovala říkat to nahlas nebo ne a dokonce, ať si to uvědomovala nebo ne. Bylo tomu tak i v dobách před v r. 1989, je tomu tak i v posledních dvou desetiletích. Je to pro nás nutnost. Tento odkaz samozřejmě mizí přirozeným během věcí a moderním způsobem života, my jsme k němu ovšem přispěli naprosto zásadním způsobem, jak ukazují naše výstavy o kulturní a hmotné devastaci severních Čech. Příkladem je třeba v současné době v Chomutově probíhající výstava „Zničené kostely severních Čech 1945-1989“, která bude na podzim prezentována i zde. Je proto třeba ocenit obrovskou práci, kterou sudetští Němci na nejrůznějších úrovních dokázali věnovat udržování a dokumentování své kultury, své minulosti. Doufám, že zde mohu oprávněně říci, že je to i naše kultura. Bez tohoto poznání by naše činnost jako instituce, ale vlastně i celá naše lidská podstata stála vratká, nezakořeněná, na písku.

   Vnášet tuto myšlenku do povědomí veřejnosti je nekončícím úkolem. Nebylo by to možné bez dlouholeté spolupráce s jednotlivci i institucemi. Příkladem je i náš společný českoněmecký projekt věnovaný dokumentaci drobných sakrálních objektů, který vedle zpracování historických fotodokumentů přinesl další, podle mne mnohem důležitější výsledek. Poznání, že můžeme a máme pěstovat především upřímné kontakty mezi lidmi, které se nám vrátí v nekonečně bohatší formě, v duchu Kristova poselství lásky a pokory.”

   Hraběnka M. Buquoy pak osvětlila původ historických fotografií a životní osudy bar. Korb v. Weidenheim, jejich autorky z Vernéřova.  Následovala prohlídka fotografií a mnoho vzájemných rozhovorů.

Dámy a pánové,

dovolte, abych v krátkém úvodním slově k vernisáži výstavy Zničené kostely severních Čech 1945-1989 přivítal na půdě Oblastního muzea

- pěvecký sbor Anonym se speciálně vybraným programem

- zástupce autorů a institucí zúčastněných na výstavě, jmenovitě generálního vikáře biskupství litoměřického P. Přibyla, doc. Hrubou z UJEP Ústí a ing. Hlaváčka ze Společnosti pro obnovu památek Úštěcka.

Zvláště rád vítám mezi námi paní Christine Luchner a Ulrike Basser, dcery umělce, díky kterým jsme mohli doplnit program o doprovodnou výstavu Křížová cesta Ernsta Hollitzera.

Dovolte, abych tlumočil rovněž srdečný pozdrav pana arcibiskupa Dominika Duky, který vyjádřil víru, že výstava se duchovně „dotkne“ v tom nejlepším slova smyslu všech návštěvníků a zájem o ni bude značný.

Proč jsme pyšní na prioritu uvedení výstavy po pražské premiéře v Chomutově a náš vztah k ní? Téma a rozsah informací nejsou pro nás překvapením, vždyť korespondují s dlouhodobou činností OM. Připomenu jen životní dílo historičky Zd. Binterové, věnované výstavám a monografiím zaniklých obcí, českoněmecký projekt dokumentace drobných sakrálních památek, prezentovaný od 7. března v Mnichově nebo přímo výstavu a publikaci Zaniklé kostely na Chomutovsku Markéty Prontekerové z r. 2001. Chomutovsko patřilo v minulosti k nejpostiženějším regionům - kromě všeobecného dopadu vyhnání německého obyvatelstva bylo místem praktické realizace budování těžkého průmyslu se všemi důsledky, jejichž náprava je možná jen zčásti. Přišli jsme o neuvěřitelný počet 107 obcí a osad. Bylo proto pro nás naprosto přirozené připojit se k základnímu projektu obsáhlým materiálem a exponáty a obohatit ho vlastními doprovodnými tématy tak, že výstavou žijí všechny muzejní prostory radnice. Za všechny naše pracovníky mi dovolte jmenovat alespoň Markétu Prontekerovou, Renátu Gubíkovou, Radka Zozuláka a Emila Revického.

Jako součást výstavy tudíž najdete vlastní autorskou výstavu v zadním sále, rozšířené informace ke zničeným kostelům Chomutovska v malém sále, upozornění na původ ze zničených kostelů u příslušných exponátů v stálých expozicích, náhrobky a portály z Nového Sedla a Rusové v sklepních prostorách a konečně doprovodnou výstavu, dokumentující Křížovou cestu ze zničeného kostela v Rusové a jejího tvůrce, řezbáře Ernsta Hollitzera v kostele sv. Kateřiny.

U ní bych se rád několika slovy zastavil. Ernst Hollitzer byl vynikající umělecký řezbář, který se narodil v r. 1906 ve Vernéřově a jeho život tvoří jakýsi pandán k jeho nejvýznamnějšímu dílu - křížové cestě pro nový kostel v Rusové, kterou dokončil v r. 1941 již jako voják wehrmachtu, poté co ho z válečného nasazení na několik měsíců vyreklamoval louchovský farář Mühldorf. Jeho rodina prošla svou křížovou cestou válečného rozloučení a pozdní zprávy o jeho smrti v zajateckém táboře. Ani kostel v Rusové nepřežil. Originál křížové cesty je dnes součástí pohřebního kostela P. Marie Utěšitelky v Klášterci n. O., tabernákl a dekorace oltáře v kostele Povýšení sv. Kříže v Kadani. Dokumentaci a údaje o jeho životě nám poskytla paní Christine Luchner, které ještě jednou děkuji.

Obvykle se na závěr říká, jaké poučení by si měl návštěvník odnést! Já bych chtěl skončit spíše varováním - aby si neodnesl uklidňující dojem, že výstava ukazuje téma historicky uzavřené rokem 1989. Ten - ano - přinesl zásadní změny. Zachování kulturních památek, církevních nebo světských, je ale přes všechny pozitivní příklady, které zde nechci vyjmenovávat, úkolem stále svrchovaně aktuálním.

Ke všem typům možné zkázy, které výstava ukazuje a které snad s výjimkou vojenských důvodů zdaleka nepominuly, přibyly ještě další:

- vlna krádeží a vandalismu, zasahující budovy i mobiliář kostelů, hřbitovů i drobné památky v krajině,

- realizace nekulturních a neurvalých podnikatelských záměrů spojených s chátráním objektů nebo jejich přímou fyzickou likvidací,

- častý obrázek života dnešní vesnice - přepychové rodinné domy obklopující zchátralý, padající kostel.

Jde o to, nebýt lhostejní! Touto výzvou k bdělosti výstavu otevíráme veřejnosti.

Stanislav Děd

Životní cesta Ernsta Hollitzera

Narodil se 25. prosince 1906 v Miřeticích, jeho otec byl malíř porcelánu. Vyrůstal ve Vernéřově jako nejmladší ze čtyř dětí. Rodiče byli udiveni, když po ukončení školy vyjádřil přání být dřevosochařem. Byl o svém uměleckém nadání tak přesvědčen, že si sám sobě hledal místo k učení. Vyučil se potom svému povolání u firmy Josef Ficker & syn v Kadani. V Kadani navštěvoval také řemeslnou pokračovací školu. Solidní řemeslné vzdělání bylo základem k naplnění jeho uměleckého nadání.

K dalšímu vzdělávání a prohloubení svých znalostí pracoval 1927-1929 v řezbářské dílně Meißner v Šumperku. Svou odbornou činnost musel přerušit pro výkon české vojenské služby. Ale již krátce po propuštění otevřel znovu řezbářství v jedné místnosti u sedláka Görga ve Vernéřově. Později přeložil svoje pracoviště do Kadaně. V té době se oženil s paní Auguste, roz. Helmovou.

Jeho řezbářské umění bylo mnohotvárné, ale vyřezávání sakrálních postav platila jeho zvláštní láska. Vyřezával madony, krucifixy, jesličky, svícny, erby a mnoho dalšího, mj. pro městský kostel v Kadani ciborium a postranní dekorace hlavního oltáře. Jeho stěžejním dílem je ale asi 14 zastavení křížové cesty a Umírající válečník, který byl k vidění rovněž v Rusové ve válečné pamětní kapli.

Jeho umělecká činnost byla náhle přerušena, když byl ihned po vypuknutí války povolán do armády. Do této doby byla zhotovena asi polovina reliéfů. Karl Mühldorfovi, faráři v Louchově, je co děkovat, že mohly být dokončeny také ještě scházející reliéfy. Běhal z místa na místo a vymohl nakonec pro umělce zvláštní dovolenou, aby mohl dokončit své započaté dílo. Tak bylo možné odhalit obrazy křížové cesty o první postní neděli 1941. Hollitzer se zřekl zaplacení posledního zastavení, ponechal ale jméno dárce na obrázku. Již věnované peníze mohly být pro kostel použity jinak.

Ernst Hollitzer byl voják od počátku války až do jejího konce. Bojoval ve Francii a v Rusku a byl vícekrát zraněn. Své nejtěžší zranění utrpěl v létě 1944, když pravá strana jeho těla byla proseta střepinami granátu. V roce 1945 musel opět na východní frontu. V blízkosti Královce/Königsberg byl nasazen jako sanitář. 23. dubna 1945 vyplul na pozorovací lodi Pillau, aby doprovodil lazaretní loď. Pozorovací loď byla bombardována a dostala plný zásah. Potopila se v několika minutách. Podle sdělení Německého červeného kříže z r. 1997 zemřel 1. července 1945 v zajateckém táboře Krasnyj Luč (Donbas) / SSSR.

Ernst Hollitzer byl umělec vysoké úrovně. Většina jeho prací je ale nezvěstná nebo zničená. Z jeho ateliéru pocházelo také Kladení Krista do hrobu z louchovského kostela. Tím více si važme, že čtrnáct zastavení křížové cesty zůstalo ušetřeno před zničením a nalezlo přístřeší v kláštereckém kostele Panny Marie Utěšitelky. Budou návštěvníkům připomínat tvůrce a kostel v Rusové.

podle Kaadner Heimatbrief z 09/1995

POZOR: Výstava byla do konce listopadu vystavena v Národním technickém muzeu v Praze v souvislosti s uskutečněným symposiem k dějinám hutnictví. Výstavní tabla plánujeme pro stálý zájem veřejnosti znovu vystavit na chodbě našeho Oblastního muzea, i když bez trojrozměrných předmětů.

Rodina Mannesmannů a vynález poutnické tratě, tzv. „Pilgerschnittverfahren“

Původním autorem myšlenky na výrobu bezešvé trubky válcováním za tepla byl výrobce pilníků v Remscheidu, Reinhard Mannesmann st. (1814-1884). Reinhard, společně se svými bratry Arnoldem, Robertem a Richardem, vedl po otci podnik, původní kovárnu pilníků z roku 1775. Zděděnou továrnu díky svým zkušenostem ze zahraničí bratři zmodernizovali a zracionalizovali tak, že patřila k nejlepším svého druhu v Německu. Sám Reinhard měl šest synů, všem dopřál vysokoškolské vzdělání. Právě jeho dva nejstarší synové Reinhard ml. (1856-1922) a Max (1857-1915) zdědili po otci technické nadání. Měli velmi inovativní přístup a během svého života zrealizovali nespočet vynálezů, svůj první si nechali patentovat hned po ukončení vysokoškolských studií.

V tehdejší době dostupné druhy trubek nestačily rychlému rozvoji parních strojů, který kladl stále vyšší požadavky na kvalitu provedení i materiálu. Svařované trubky se vyráběly ohýbáním a svařováním ocelového plechu. Novou technologii vynalezli a vyřešili na svou dobu neobyčejným způsobem právě bratři Reinhard a Max Mannesmannové, a to i přesto, že se původně zabývali jiným oborem průmyslové činnosti.

V roce 1890 podal Max Mannesmann patentovou přihlášku na „Způsob a zařízení k formování, válcování a kalibrování trubek a jiných dutých těles“, ta byla vydána patentem č. 58.762 dne 24. února 1891. Tento patent konečně umožnil plný rozvoj původního vynálezu z roku 1885 na výrobu bezešvé trubky. Mannesmannové dosáhli svého cíle, dokázali vyrobit bezešvou, všeobecně technicky použitelnou a konkurenceschopnou trubku. Tento vynález, který zcela změnil technologii výroby trubek, oslavil letos 120. výročí svého vzniku a i po těchto letech je schopen dalšího rozvoje a existence při výrobě. 

V létě roku 1887 vznikl záměr založení první zahraniční společnosti na výrobu trub podle patentů bratří Mannesmannů. Bylo ustaveno první prozatímní vedení, v jehož čele stál Alfred Mannesmann. Akciová společnost „Mannesmannröhren-Walzwerks A.G. in Komotau“ („Mannesmannovy válcovny trub v Chomutově“) vznikla oficiálně v únoru 1889. V létě roku 1890 byly v Berlíně založeny „Deutsch-Österreichische Mannesmannröhren-Werke“ („Německo-rakouské Mannesmannovy válcovny trub“) sdružující všechny tři do té doby vzniklé akciové společnosti v Chomutově, Landore a Bousu

Na přelomu roku 1889/90 byly firmy v Remscheidu, Bousu a Chomutově zrušeny a byla založena nová akciová společnost „Detsch-Östereichische Mannesmannröhren-Werke A.G. Berlin“ („Německo-rakouské Mannesmannovy trubkárny Berlín“). Až do roku 1893 se závod, díky úspěchům poutnické stolice, velmi rychle vyvíjel. V témže roce však vyvrcholily neshody bratří Mannesmannů s vedením podniku, vyvolané zřejmě velkou finanční nákladností jejich, často nezdařených, pokusů na optimalizaci výroby. K 1. říjnu 1893 odešli bratři z ředitelství, poté se celá rodina odstěhovala z Chomutova.

V srpnu 1921 došlo k definitivnímu přenesení vedení chomutovského podniku zpět do Chomutova. V roce 1929 bylo ukončeno budování organizační struktury. V Chomutově sídlilo generální ředitelství, kterému podléhaly závody v Chomutově a ve Svinově. Dále podnikové vedení získalo rozhodující podíl ve společnostech, které se věnovaly konstrukcím a kladení potrubí, a také ve společnostech zaměřených na obchodní činnost v různých státech Evropy. Podnik mohl rychle a pružně reagovat na potřeby trhu a zároveň byl odolný vůči náhlým výkyvům poptávky. Mannesmannovy závody tak získaly velmi silnou pozici v trubkovém kartelu i na mezinárodním trhu.

V letech německé okupace a druhé světové války se Mannesmannovy válcovny staly jedním z nejvýznamnějších podniků nově zřízené „Sudetské župy“ a byly začleněny do říšského průmyslu.

Na podzim roku 1945 bylo prezidentským dekretem vyhlášeno znárodnění, do té doby formálně existující akciová společnost Mannesmannových závodů byla znárodněna.

První poválečná léta znamenala pro válcovny hlavně úsilí o znovuuvedení závodu mezi nejvýznamnější průmyslové podniky v tehdejším Československu. Přestože byla Mannesmannka ušetřena od velkých válečných škod, až do roku 1947 se potýkala s nedostatkem kvalifikovaného personálu. Podnik se plně zapojil do poválečného dvouletého plánu hospodářské obnovy a již koncem roku 1947 se dostal ve výrobě na předválečnou úroveň. V době mezi léty 1945-1948 byla v Mannesmannových závodech instalována nová poutnická trať.

Nová produkce a zvláště vývoz se po roce 1945, resp. 1948, zaměřil kromě tuzemských trhů na nové odbytiště v Sovětském svazu, kterým tak nahradil tradiční předválečné odběratele. Návrat na západní trhy nastal až po roce 1954, ale dosahoval pouze zlomku bývalé vývozní produkce.

Šedesátá léta 20. století přinesla do VTŽ nejen mírné navýšení exportu na západní trhy, které zapříčinily první ekonomické reformy, ale i největší poválečnou zakázku. Tou se stalo budování nového plynovodu v Sovětském svazu v roce 1964.

Nástup normalizace v 70. letech 20. století je obdobím mohutné modernizace a rozvoje podniku. Produkce VTŽ byla po celá 70. a 80. léta zaměřena hlavně na trhy zemí „Rady vzájemné hospodářské pomoci“, zvláště na trh v Sovětském svazu, ale i přesto značně vzrostl vývoz na západ. VTŽ se stala největším dodavatelem trubek z astenické oceli, určených pro jadernou energetiku v celém východním bloku.

Změny z listopadu 1989 slibovaly, že podnik jakým byly Válcovny trub a železa v Chomutově má velkou šanci na návrat na západní zahraniční trhy a má velkou šanci získat i trhy asijské. Bohužel nastávající léta ekonomické transformace ukázala, jak byl nový český management, vychovaný na národním centrálním hospodářství nepřipraven na konkurenční západoevropskou tržní ekonomiku.