Obsah

VÝSTAVA "KAŠPAROVO PIDLUKE" - 2. 7. - 28. 8. 2016

Typ: ostatní
VÝSTAVA "KAŠPAROVO PIDLUKE" - 2. 7. - 28. 8. 2016

České loutkářství v roce 2016 usiluje o zápis do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO). Kořeny tohoto umění u nás sahají až do 18. století, kdy začali naší zemí putovat čeští kočovní loutkáři, kteří hráli především pro dospělé. Koncem 19. století se vývoj českého lidového loutkářství uzavřel, přestože lidoví loutkáři působili na našem území ještě do poloviny 50. let století následujícího.

Do konce první světové války následně převzali iniciativu vývoje čeští ochotničtí loutkáři, kteří se snažili odlišit od inscenačního stylu lidového loutkářství. Jejich etapu nazýváme obdobím renesance českého loutkářství. Na sklonku 19. století se tak loutkové divadlo přestěhovalo z návsí, náměstí a hostinců i do zámeckých salonů či měšťanských pokojů.

Byli to především výtvarníci, kteří si sami zhotovovali domácí loutková divadla, na nichž hráli pro své rodiny či přátele. Typickým příkladem bylo divadélko rodiny Mánesů. Od poloviny 19. století vlastnila loutkové divadlo již celá řada měšťanských rodin. Mnohá z těchto domácích divadélek se později stala základem veřejných ochotnických loutkových scén.

Zároveň se loutkové divadlo začalo svým repertoárem přeorientovávat na dětské publikum a pro typ stolních divadélek, průmyslově i podomácku vyráběných, se vžilo pojmenování rodinná loutková divadla. V roce 1911 vznikl v Praze Český svaz přátel loutkového divadla, jež podnítil sériovou výrobu stavebnicového kompletu loutkového divadla pro rodiny, školy i spolky - tzv. Alšova loutkového divadla s loutkami podle kreseb Mikoláše Alše a s dekoracemi předních českých umělců.

Se vznikem Československé republiky po rozpadu rakousko-uherské monarchie nastaly významné společenské změny, které ovlivnily všechny oblasti společenského života. Pro české loutkářství nastala doba zlatého věku rodinných, spolkových i uměleckých loutkových scén. Školy, osvětové či tělovýchovné spolky (Česká obec sokolská, Ústřední matice školská, Orel, Dělnická tělovýchovná jednota) začaly zakládat veřejné loutkové scény. Většina těchto neprofesionálních loutkových scén hrála hlavně pro dětské diváky. Obrat v pohledu na dítě, na jeho schopnost citlivě vnímat svět a potřeba jeho harmonického rozvoje, jsou pro toto období příznačné.

Na základě úspěchu Alešova loutkového divadla i dobového vnímání loutky jako typicky národního dědictví začala ohromná produkce divadel a loutek v ustálených velikostech 18-25-35-55 cm několika firmami. Nejznámějšími producenty průmyslových loutek byli Antonín Münzberg, Modrý a Žanda, firma Jana a Elišky Králových s ochrannou značkou JEKA či pražské nakladatelství A. Storch syn.

Podobně jako loutky ve dvacátých letech produkovaly loutkářské firmy i nová tištěná divadla s dekoracemi více formátů pro loutky různých velikostí. Autorem předlohy takového uceleného souboru jednotného výtvarného rázu býval často profesionální výtvarník. S firmou Antonína Münzberga například trvale spolupracoval šéf výpravy pražského Národního divadla, akademický malíř Karel Štapfer, akademický malíř Vít Skála tvořil dekorace pro firmy Modrý a Žanda a A. Storch syn, ilustrátor Artuš Scheiner pro nakladatelství J. R. Vilímka.

Souběžně s touto produkcí uměleckého loutkářského průmyslu však vznikala řada loutkových divadel i loutek autorských, odrážejících řemeslné i umělecké možnosti svého tvůrce.

České loutky se tehdy staly fenoménem, který se nedal zastavit ani válkou. Po roce 1950 z tohoto základu vyrostl úspěch českého moderního loutkového divadla i mezinárodní věhlas českého loutkového filmu a televize.

Výstava představuje nejen ukázky sériové produkce loutek, dekorací i celých divadel, vytvářených špičkovými výtvarníky své doby (např. František Kysela nebo Artuš Scheiner), ale i loutky jedinečné, originální, vytvořené umělci pro konkrétní rodinná či spolková divadla.Všechny loutky i divadla jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. Oba jsou dnes známí jako sběratelé a badatelé v oblasti českých historických loutek a loutkových divadel. Loutky a loutkářskou scénografii začali sbírat v polovině osmdesátých let a dnes po třiceti letech je jejich sbírka ucelenou kolekcí zaměřenou především na tzv. rodinné, spolkové a umělecké loutkové divadlo od konce 19. století až do roku 1950. Marie a Pavel Jiráskovi o historických loutkách také píší a účastní se řady výstavních projektů u nás i v cizině, jsou spoluautory prestižních publikací Česká loutka a Loutka a moderna.


Vytvořeno: 5. 12. 2016
Poslední aktualizace: 16. 3. 2017 22:24
Autor: Správce Webu