- 0
Plátna pro velké černé oči – 23. 4. 2011
Její díla jsou monumentální až titánská, a to je to správné slovo, které v souvislosti s tvorbou Míly Doleželové obyčejného člověka napadne a vrací se. Byla skutečným titánem mezi českými malíři; na docenění své velikosti teprve čeká.“ říká ředitelka Muzea romské kultury a autorka výstavy PhDr. Jana Horváthová. Akademická malířka Bohumila Doleželová (1922–1993; 1946–1950 studuje AVU u profesora Vladimíra Pukla) se ve svém „cikánském období“ nechala inspirovat mimo jiné verši španělského básníka a dramatika Federica Garcíi Lorcy (Cikánské romance). Obrazy nezapřou inspiraci také u mexických muralistů jako je Diego Rivera nebo David Alfaro Siqueiros. Velkoplošná plátna malířky překvapí návštěvníky výstavy nezvyklou barevností, která jen podtrhuje celkově exotický dojem z obrazů. Doleželová vytvořila celkem na 1800 obrazů, z nichž minimálně 600 je prvoplánově svázáno s romskou tematikou.
Cikáni a jejich specifické antropologické rysy jí posloužili při tvorbě prototypu Člověka, stali se pro ni předobrazem lidí jako celku, lidí jako fenoménu v široširém vesmíru. Její obrazy, zejména dnes – už 18 let po její smrti, působí stále jako silná poselství pro budoucí lidské generace a ve své zobecňující rovině by dokonce mohly být i srozumitelným vzkazem o lidech pro jiné civilizace.
Malířka si Cikány oblíbila, anebo přiléhavěji, skutečně zamilovala, už v době svého dětství, které bylo poznamenáno hmotným nedostatkem, kdy děti cikánské a děti chudiny byly jejími jedinými společníky při dobrodružstvích v prostějovských ulicích. Společně s nimi prožívala jejich přezírání většinou, všudypřítomné „házení do jednoho cikánského pytle“ bez ohledu na konkrétní jedince a jejich skutky. Vlastně v celé své tvorbě se pak vyrovnávala s touto v dětství zažitou nespravedlností, a jak to sama přiléhavě nazývala, s maloměšťáctvím. „U kořene je zloba, nesmiřitelná nenávist za toto období mého zkorodovaného dětství, zůstává stupidita a šerednost ´bílých´ měšťáků z mého města oproti Cikánům a žebrákům z předměstí, kteří byli mým útočištěm. Rozhodla jsem se ukázat jejich hloupost, hloupost těch, kteří ještě dnes ve světě procházejí jako nevidomí před krásou lidí barev.“ Skrze své horoucí Cikány hledala malířka pravdu nejen svoji, ale často vnitřně rozervaná a téměř až s posedlostí a zatvrzelostí dobývala pravdu obecnou, jak už to bývá v dílech skutečných velikánů umění. Tím předstihují v čase své vrstevníky, proto výsledky takového hledání současníci géniů zpravidla málokdy chápou a oceňují. Pochopí je až generace následující, jak dokazují mnohé příklady z dějin umění. Podle toho, jak se obrazy Míly Doleželové stále více líbí, jak jejich cena na trhu stoupá, zdá se, že lidé její obrazy vnímají, že jim rozumějí, byť každý po svém. Autorka skrze ně s námi navazuje spojení a mnohdy i souznění. Její díla jsou monumentální až titánská, a to je to správné slovo, které v souvislosti s tvorbou Míly Doleželové obyčejného člověka napadne a vrací se. Byla skutečným titánem mezi českými malíři; na docenění své velikosti teprve čeká.
PhDr. Jana Horváthová
Vernisáž
Na Bílou sobotu přivedla vernisáž do muzea na radnici desítky návštěvníků. A nebylo to obvyklé publikum, většina z nich byli slavnostně oblečení a naladění Romové. Není divu, přišli se podívat na obrazy „své“ malířky Míly Doleželové. Ne, Míla Doleželová nebyla Romka, ale obrazy svých Cikánů malovala většinu svého života a je jich více než 600, ve sbírkách domácích i velkých světových galerií. V Chomutově jich představujeme na čtyřicet, k tomu ukázky studií a kreseb, všechny ze sbírky Muzea romské kultury v Brně. Je škoda, že obrazy takové síly nevídáme v severních Čechách častěji. Právě zde, a nejen v Chomutově, může podobné téma pro vzájemné porozumění vykonat více než zmatené jílkovské televizní diskuse.
Oblastní muzeum touto výstavou zahajuje letošní romský rok. Popud k němu vznikl v loňském roce,kdy jsme Výboru pro národnostní menšiny města Chomutova nabídli své prostory a nápady k záměru představit Chomutov jako město několika národností, které by mohly nám ostatním ukázat, jak vlastně jejich národní kultura vypadá. Společná výstava „Žijeme spolu“ a nespoutaná Muzejní noc ukázaly, že to je něco, co jsme dosud postrádali, aniž bychom si ke své škodě uvědomovali, o co bohatší můžeme být.
A letos tedy můžeme postupné představování jednotlivých národností zahájit tou, o které se hovoří asi nejčastěji a která vzbuzuje největší emoce, chomutovskými Romy. Kromě této výstavy přijde nařadu 28. dubna česko-německá výstava „Romové a Sinti“ a 4. června romská 8. Muzejní noc, jejíž pestrý program budou kromě další výstavy romského výtvarného umění tvořit sami chomutovští Romové.
Program vernisáže připravil s dětmi ze ZŠ 17. listopadu tamní asistent David Kuchár. S bubeníkem Martinem doprovodil malou Natálku při zpěvu romských písní, jedné teskné a druhé roztančené.Vystoupení sklidilo zasloužený potlesk.
Ředitel S. Děd pak několika slovy představil téma výstavy, kterou charakterizoval jako příležitost pohlédnout na kořeny romského života bez zkreslujícího nánosu důsledků neschopnosti vyrovnat se s moderním životem v jeho protikladných polohách a uvidět v jednotlivých scénách lidské bytosti až biblické prostoty, právě o předvelikonoční Bílé sobotě tak souznící s Ježíšovými slovy o křesťanské lásce a jeho obětováním. Obrazy gauguinovské síly a opravdovosti, monumentální formáty i dojemné portréty čistých romských typů, to vše má sílu vzbudit hrdost na vlastní kořeny a pozvednout sebevědomí svého etnika.
Na závěr poděkoval právě romským návštěvníkům za návštěvu a vyzval je, aby se neobávali přicházet do muzejních prostor a přivádět i své děti. Právě ty by měly poznávat co nejčastěji prostředí, které může více než co jiného kultivovat jejich ducha a ukázat jim i jiný svět než ulici, ústrky a odmítání. „Přijďte, jste u nás vítáni!“ zakončil úvodní část vernisáže.
....gj
