Od Mannesmannky k VTŽ – 2. 6. 2011

POZOR: Výstava byla do konce listopadu vystavena v Národním technickém muzeu v Praze v souvislosti s uskutečněným symposiem k dějinám hutnictví. Výstavní tabla plánujeme pro stálý zájem veřejnosti znovu vystavit na chodbě našeho Oblastního muzea, i když bez trojrozměrných předmětů.

Rodina Mannesmannů a vynález poutnické tratě, tzv. „Pilgerschnittverfahren“

Původním autorem myšlenky na výrobu bezešvé trubky válcováním za tepla byl výrobce pilníků v Remscheidu, Reinhard Mannesmann st. (1814-1884). Reinhard, společně se svými bratry Arnoldem, Robertem a Richardem, vedl po otci podnik, původní kovárnu pilníků z roku 1775. Zděděnou továrnu díky svým zkušenostem ze zahraničí bratři zmodernizovali a zracionalizovali tak, že patřila k nejlepším svého druhu v Německu. Sám Reinhard měl šest synů, všem dopřál vysokoškolské vzdělání. Právě jeho dva nejstarší synové Reinhard ml. (1856-1922) a Max (1857-1915) zdědili po otci technické nadání. Měli velmi inovativní přístup a během svého života zrealizovali nespočet vynálezů, svůj první si nechali patentovat hned po ukončení vysokoškolských studií.

V tehdejší době dostupné druhy trubek nestačily rychlému rozvoji parních strojů, který kladl stále vyšší požadavky na kvalitu provedení i materiálu. Svařované trubky se vyráběly ohýbáním a svařováním ocelového plechu. Novou technologii vynalezli a vyřešili na svou dobu neobyčejným způsobem právě bratři Reinhard a Max Mannesmannové, a to i přesto, že se původně zabývali jiným oborem průmyslové činnosti.

V roce 1890 podal Max Mannesmann patentovou přihlášku na „Způsob a zařízení k formování, válcování a kalibrování trubek a jiných dutých těles“, ta byla vydána patentem č. 58.762 dne 24. února 1891. Tento patent konečně umožnil plný rozvoj původního vynálezu z roku 1885 na výrobu bezešvé trubky. Mannesmannové dosáhli svého cíle, dokázali vyrobit bezešvou, všeobecně technicky použitelnou a konkurenceschopnou trubku. Tento vynález, který zcela změnil technologii výroby trubek, oslavil letos 120. výročí svého vzniku a i po těchto letech je schopen dalšího rozvoje a existence při výrobě. 

V létě roku 1887 vznikl záměr založení první zahraniční společnosti na výrobu trub podle patentů bratří Mannesmannů. Bylo ustaveno první prozatímní vedení, v jehož čele stál Alfred Mannesmann. Akciová společnost „Mannesmannröhren-Walzwerks A.G. in Komotau“ („Mannesmannovy válcovny trub v Chomutově“) vznikla oficiálně v únoru 1889. V létě roku 1890 byly v Berlíně založeny „Deutsch-Österreichische Mannesmannröhren-Werke“ („Německo-rakouské Mannesmannovy válcovny trub“) sdružující všechny tři do té doby vzniklé akciové společnosti v Chomutově, Landore a Bousu

Na přelomu roku 1889/90 byly firmy v Remscheidu, Bousu a Chomutově zrušeny a byla založena nová akciová společnost „Detsch-Östereichische Mannesmannröhren-Werke A.G. Berlin“ („Německo-rakouské Mannesmannovy trubkárny Berlín“). Až do roku 1893 se závod, díky úspěchům poutnické stolice, velmi rychle vyvíjel. V témže roce však vyvrcholily neshody bratří Mannesmannů s vedením podniku, vyvolané zřejmě velkou finanční nákladností jejich, často nezdařených, pokusů na optimalizaci výroby. K 1. říjnu 1893 odešli bratři z ředitelství, poté se celá rodina odstěhovala z Chomutova.

V srpnu 1921 došlo k definitivnímu přenesení vedení chomutovského podniku zpět do Chomutova. V roce 1929 bylo ukončeno budování organizační struktury. V Chomutově sídlilo generální ředitelství, kterému podléhaly závody v Chomutově a ve Svinově. Dále podnikové vedení získalo rozhodující podíl ve společnostech, které se věnovaly konstrukcím a kladení potrubí, a také ve společnostech zaměřených na obchodní činnost v různých státech Evropy. Podnik mohl rychle a pružně reagovat na potřeby trhu a zároveň byl odolný vůči náhlým výkyvům poptávky. Mannesmannovy závody tak získaly velmi silnou pozici v trubkovém kartelu i na mezinárodním trhu.

V letech německé okupace a druhé světové války se Mannesmannovy válcovny staly jedním z nejvýznamnějších podniků nově zřízené „Sudetské župy“ a byly začleněny do říšského průmyslu.

Na podzim roku 1945 bylo prezidentským dekretem vyhlášeno znárodnění, do té doby formálně existující akciová společnost Mannesmannových závodů byla znárodněna.

První poválečná léta znamenala pro válcovny hlavně úsilí o znovuuvedení závodu mezi nejvýznamnější průmyslové podniky v tehdejším Československu. Přestože byla Mannesmannka ušetřena od velkých válečných škod, až do roku 1947 se potýkala s nedostatkem kvalifikovaného personálu. Podnik se plně zapojil do poválečného dvouletého plánu hospodářské obnovy a již koncem roku 1947 se dostal ve výrobě na předválečnou úroveň. V době mezi léty 1945-1948 byla v Mannesmannových závodech instalována nová poutnická trať.

Nová produkce a zvláště vývoz se po roce 1945, resp. 1948, zaměřil kromě tuzemských trhů na nové odbytiště v Sovětském svazu, kterým tak nahradil tradiční předválečné odběratele. Návrat na západní trhy nastal až po roce 1954, ale dosahoval pouze zlomku bývalé vývozní produkce.

Šedesátá léta 20. století přinesla do VTŽ nejen mírné navýšení exportu na západní trhy, které zapříčinily první ekonomické reformy, ale i největší poválečnou zakázku. Tou se stalo budování nového plynovodu v Sovětském svazu v roce 1964.

Nástup normalizace v 70. letech 20. století je obdobím mohutné modernizace a rozvoje podniku. Produkce VTŽ byla po celá 70. a 80. léta zaměřena hlavně na trhy zemí „Rady vzájemné hospodářské pomoci“, zvláště na trh v Sovětském svazu, ale i přesto značně vzrostl vývoz na západ. VTŽ se stala největším dodavatelem trubek z astenické oceli, určených pro jadernou energetiku v celém východním bloku.

Změny z listopadu 1989 slibovaly, že podnik jakým byly Válcovny trub a železa v Chomutově má velkou šanci na návrat na západní zahraniční trhy a má velkou šanci získat i trhy asijské. Bohužel nastávající léta ekonomické transformace ukázala, jak byl nový český management, vychovaný na národním centrálním hospodářství nepřipraven na konkurenční západoevropskou tržní ekonomiku.