​

   Expozice se nachází v pozdně gotických prostorech přízemí budovy radnice (bývalého zámku) na náměstí 1. máje ve dvou velkých sálech při vstupu do muzea. Přístup ze schodiště hlavního vchodu do budovy radnice je pro handicapované osoby zajištěn výtahem. Současná podoba expozice byla vytvořena již v roce 1988 a do dnešních dnů prošla prozatím jen menšími úpravami.

  Celá expozice představuje soubor hodnotných dřevěných soch a oltářních obrazů, pokrývajících období od roku 1400 do poslední čtvrtiny 16. století a pocházejících z Chomutovska a Kadaňska, ponejvíce ze středověkých kostelů či klášterů. V expozici je přitom zastoupena celá muzejní sbírka gotických plastik a obrazů a většina ze sbírky renesančního sochařství a malířství.

   Nejstarší jádro sochařských děl bylo do sbírky získáno členy muzejního spolku a dr. Rudolfem Wenischem (ředitelem muzea 1932-1946) v letech 1916-1942 z kostelů na Chomutovsku a Kadaňsku. Klíčovým způsobem do tehdejší sbírky zasáhl dr. Josef Opitz, přední pražský historik umění a dlouholetý spolupracovník chomutovského muzea. Událostí mimořádného rozsahu byla jím uspořádaná výstava gotického umění severozápadních Čech v roce 1928, představená v Chomutově a Mostě. Opitz dokázal pro tuto výstavu shromáždit více než 270 gotických soch a obrazů z muzeí, sbírek a kostelů celých severozápadních Čech. Jeho katalog k této výstavě přitom v majetku tehdejšího Městského muzea v Chomutově uvádí 17 dřevěných a 2 kamenné plastiky. Seznam z roku 1930 uvádí počet o 2 kusy menší a válečný inventář z roku 1940 udává opět širší počet 18 dřevěných středověkých plastik. V následujícím válečném inventáři z roku 1942 nalezneme již 21 gotických soch. V poválečných letech pokračovalo rozšiřování sbírky nejvíce začleňováním rušených městských muzeí, výjimku ale stále netvořily ani dary či koupě ze soukromých sbírek a samozřejmě záchranné sběry z poničených či likvidovaných kostelů. Posledně jmenovaný jev se stal neblaze známým fenoménem celých severozápadních Čech, v dobách totality těžce zkoušených průmyslovou aktivitou a především rozsáhlou důlní činností, v jejímž důsledku z povrchu zemského zmizelo několik desítek vesnic, kostelů a jiných významných památek. Mnohé z vystavených soch jsou tak doslova jedinými zachráněnými uměleckými díly z likvidovaných kostelů. Zásadním příspěvkem do celé sbírky byl také převod sbírkových předmětů zrušeného Městského muzea v Kadani do Okresního vlastivědného muzea v Chomutově v roce 1975 a následný převod zbylých gotických plastik z chátrajícího františkánského klášterního kostela v Kadani v letech 1982-1984. Do sbírky tak bylo získáno 6 pozdně gotických řezbářských děl a 3 pozdně gotické oltáře, přičemž ve všech případech jde o díla mimořádné kvality. Významným obohacením celé expozice je také 8 dlouhodobých zápůjček z Biskupství litoměřického, jejichž počet postupně narůstá od roku 1992.

   Nejstarším dílem celé expozice je Údlická madona, datovaná 1400-1410, zapůjčená z biskupství litoměřického. Je typickou ukázkou vrcholné fáze krásného slohu. Následující vývojové období doznívání krásného slohu, kryjící se s husitskými válkami (1420 – 30. léta 15. století), reprezentují 3 řezby z majetku muzea (Světice z Úhošťan, Madona se svitkem a Madona neznámého původu) a 1 plastika zapůjčená z Biskupství litoměřického (Pieta z Března). V pohusitském sochařství se kromě tradičních konzervativních proudů speciálně v oblasti severozápadních Čech projevil také progresivní styl, zvaný „třískovitý“, který svým principem již spěl k cítění pozdní gotiky a v expozici jej lze pozorovat na Bolestné Panně Marii ze Svaté brány v Kadani (kolem 1450), Madoně z Horní Vsi (1470-1490) či zapůjčené Madoně z hlavního oltáře monumentálního chrámu v Březně (1440-1460), která byla zejména v baroku předmětem silné lidové úcty. Z hlediska počtu i kvality však těžiště celé expozice tvoří sochařství a malířství pozdní gotiky (1470-1530). Většina řezeb ještě z konce 15. století prokazuje výrazné jihoněmecké, především pak francké a švábské vlivy – kromě děl, dříve nesprávně připisovaných Ulrichu Creutzovi (například sv. Anna z Otvic, kolem 1500, či Bolestná Panna Marie z Tušimic, po 1500), jmenujme z těch nejkvalitnějších Madonu z tzv. mladšího oltáře 14ti sv. Pomocníků bývalého františkánského klášterního kostela v Kadani (1493), nadživotní řezbu sv. Šebestiána ze stejného kostela (kolem 1500), Bolestnou Pannu Marii neznámého původu (1500-1520) či reliéfní řezby sv. Kateřiny a Barbory rovněž dosud neurčené provenience (kolem 1510). Jihoněmeckou orientaci prozrazují také malby dvou oltářních křídel s mariánskou tematikou neznámého původu (kolem 1500). Od počátku 16. století se určujícím znakem umění severozápadních Čech stal vliv sousední saské umělecké tvorby, což platí jak pro sochařství (viz soubor řezeb dříve uznávaného tzv. Chomutovského mistra a Jirkovského mistra či například reliéfní oltářní desky od saského Mistra oltáře z Podelwitz), tak i pro malířství. Oltář sv. Barbory je dílem saského malíře Hanse Hesseho a expozice se může pochlubit i dvěma malbami z okruhu saského malíře Lucase Cranacha st. – tzv. Kadaňským ukřižováním a především skvostem a středobodem celé expozice – Želinským oltářem z roku 1526 od Mistra IW, Cranachova nejnadanějšího žáka. Expozice je završena několika díly, které svým stylem a časovým zařazením spadají již do umění renesančního – ze sochařství jde o dvě retrospektivní madony, datované 1540-1550 a především dvě pak kamenná díla, umístěná v zadním sále krátkodobých výstav – fragmenty kandelábrového sloupu a sochy sv. Václava a Floriána od saského sochaře Franze Maidburga z bývalého raně renesančního vstupního portálu chomutovského zámku (1529-1533) a vrcholně renesanční kamenný Oltář ze Zahořan od kadaňského sochaře Georga Meyera z roku 1589. Renesanční malířství je zastoupeno obrazem Krista Trpitele s letopočtem 1585, malovaným podle originálu od Mistra IW z roku 1541.

   V současné době prochází expozice přípravou zbrusu nové podoby a odborného zpracování.

  Ve vstupní části expozice je možné zakoupit katalog, jehož autorkou je Mgr. Eva Šamšulová. Expozici lze procházet bez výkladu i s průvodcovským výkladem s informacemi nejen k samotné expozici, ale také k historii celé budovy a města Chomutova. Vítáni jsou jednotlivci, rodiny, skupiny i školy. Odborný výklad lze zajistit po domluvě.

Mgr. Renáta Gubíková

   Větší část expozice se nachází v jednom z nejpůsobivějších prostorů budovy radnice – Mnišském dvorečku. Několik předmětů expozice pak naleznete v neméně působivé atmosféře raně gotického kostela sv. Kateřiny, který je rovněž součástí budovy radnice. Mnišský dvoreček se nachází v prvním nadzemním podlaží a jde o čtvercový prostor pod širým nebem, obehnaný zdmi zbývajících pater, na nichž lze pozorovat jednotlivé etapy bouřlivého stavebního vývoje budovy v podstatě od jejího vzniku jako komendy řádu německých rytířů ve 13. století, přes rozsáhlé pozdně gotické úpravy na zámek za působení rodu Veitmilů (1468 - 1560), renesanční přestavby rodu Lobkoviců (1571-1594) až k novověké adaptaci na radnici. Mnišský dvoreček je bezesporu jedním z nejromantičtějších zákoutí města Chomutova, rafinovaně ukrytým v samotném jeho historickém centru.

   Současná podoba expozice na Mnišském dvorečku dodnes ve svém jádru zachovává původní uspořádání, jaké dostala již při svém vzniku v rámci otevření muzea v roce 1923.

   „Lapidárium“, slovo latinského původu, označuje sbírku kamenných plastik a stavebních artefaktů. Sbírka lapidária, kterou můžete obdivovat v obou výše zmíněných prostorech na radnici, obsahuje kamenné artefakty, zahrnující období od rané gotiky až po 1. polovinu 20. století, s největší koncentrací předmětů renesančních a barokních. Mnoho objektů je dosud neznámého původu, u zhruba poloviny je však provenience známa a souhrnně řečeno, prezentuje lokality bývalého chomutovského okresu (Chomutovsko, Kadaňsko). Typově je v expozici zastoupena skutečně široká škála kamenných objektů – od stavebních článků a jejich fragmentů, přes nárožní a hraniční kameny, sloupy a podstavce, vinné lisy, dělové koule, kamenné střílny, boží muka a náhrobní kříže, až po erbovní desky, náhrobky a v neposlední řadě figurální plastiky sakrální i světské. 

   Drtivá většina předmětů byla do sbírky Lapidárium získána od samotného počátku muzea v roce 1923 do 50. let 20. století díky aktivitě muzejního spolku a dr. Rudolfa Wenische (ředitelem muzea 1932-1945). V poválečných totalitních letech sbírka a expozice rostly dalším sběrem, dary a převody z jiných institucí (Městský národní výbor Jirkov, OK ONV Chomutov, Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem, zámek Červený Hrádek či zrušená muzea v Přísečnici a Kadani). V posledním desetiletí se hlavním zdrojem rozšiřování sbírky a tím i expozice staly archeologické výzkumy v centru města. Z výzkumu před západním průčelím budovy radnice v roce 2005 přibyly do sbírky 4 cenné objekty. Početně bezkonkurenčně nejvýznamnějším jednorázovým obohacením sbírky však byl rozsáhlý záchranný archeologický výzkum na Žižkově náměstí, konaný v roce 2008, ze kterého bylo do sbírky uloženo přes 120 kamenných artefaktů, přičemž prozatím bylo do stálé expozice na Mnišském dvorečku zařazeno 6 předmětů (konkrétně jde o raně renesanční terakotové architektonické články). 

   Z nejstarších památek za pozornost stojí především raně gotická sloupková boží muka ze Všestud, gotické střílny či fragmenty raně gotických hruškových žeber a okenních prutů z kostela sv. Kateřiny. Obdivovat lze rovněž artefakty pozdně gotické, například části profilovaného ostění oken s přetínanými pruty či spodní díl schodnice točitých schodů s ornamentem tzv. „míšeňského stylu“ z poslední čtvrtiny 15. století. Velkou historickou hodnotu má zachovaný epitaf Bonuše Caltové z Kamenné hory, choti Beneše z Veitmile, z roku 1511. Z raně renesančních památek zaujmou nejvíce díly terakotových portálů a ostění oken, zdobených typickou raně renesanční ornamentikou severoitalského typu, pocházejících z veitmilovských úprav bývalého chomutovského zámku po požáru roku 1525. V celých Čechách se tyto raně renesanční terakotové soubory nalézají pouze na několika významných šlechtických sídlech, včetně Pražského hradu. Z dalších předmětů 16. století na Mnišském dvorečku jmenujme také karikaturní figury šlechtice a sedláka ze zbořeného zámku v Prunéřově a samozřejmě řadu skvostných náhrobníků. Obdivuhodnou památkou 16. století je také epitaf ze Stranné s figurálním výjevem Sv. Trojice s donátory, datovaný letopočtem 1572 a umístěný v presbytáři kostela sv. Kateřiny. Za nejvýznamnější zástupce pozdně renesančního umění 17. století pak kromě dalších náhrobníků na Mnišském dvorečku jmenujme Fragment epitafu z hřbitovního kostela sv. Anny v Kadani a křtitelnici z kostela sv. Jakuba ve Škrli, obě díla k vidění v kostele sv. Kateřiny. Mezi množstvím barokních památek dominuje kvalitní, mírně podživotní sousoší Olivetské hory ze 17. století, pocházející od farního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Chomutově, dále sloupková boží muka z okolí Kamencového jezera, nejstarší dochovaný kamenný znak města Chomutova či několik krásných světeckých a mariánských plastik, umístěných jak na Mnišském dvorečku, tak v kostele sv. Kateřiny. Svým vtipem zaujímá tzv. callotovský trpaslík ze zničeného zámku v Ahníkově z 1. třetiny 18. století.                

   Expozici lze procházet bez výkladu i s průvodcovským výkladem s informacemi nejen k samotné expozici, ale také k historii celé budovy a města Chomutova. Vítáni jsou jednotlivci, rodiny, skupiny i školy. Odborný výklad lze zajistit po domluvě.

Mgr. Renáta Gubíková

   Expozice se nachází v malé místnosti přízemí budovy radnice mezi vstupem na Mnišský dvoreček a velkým sálem s expozicí gotického umění. Byla slavnostně otevřena v roce 1991 a jejím základem je pozdně barokní interiér lékárny z kadaňského kláštera alžbětinek.

   Alžbětinský klášter v Kadani byl postaven v letech 1748-1753 barokním stavitelem J. K. Koschem. Jeho zakladatelkou byla hraběnka Karolina von Schönkirch, majitelka panství Široké Třebčice. Nároky na zahájení stavby kláštera byly vysoké. Kromě toho, že hraběnka musela zaplatit v hotovosti a přislíbit, že veškerý materiál potřebný na výbavu kláštera bude zakoupen výhradně v Kadani, musela se také zavázat, že nebude prodávat léky a ochuzovat tím kadaňské felčary a ranhojiče. Původně byl klášter vystavěn pro 5 jeptišek. Jeho součástí byla i nemocnice vybavená šesti lůžky s lékárnou, což plně odpovídalo hlavnímu poslání příslušnic řádu alžbětinek – službě v nemocnicích. Kadaňský alžbětinský špitál se těšil nerušenému rozvoji, takže v první polovině 20. století se jeho kapacita zvýšila na 80 až 120 lůžek. Specializací nemocnice se přitom stala léčba plicní infekční tuberkulózy.

   Klášterní pozdně barokní lékárna byla po zrušení plicní léčebny v roce 1966 darem převedena z kadaňského domova řeholnic do chomutovského muzea. Jednalo se celkem o 672 předmětů. Vybavení lékárny bylo značně poškozeno, a proto muselo být v průběhu 80. let 20. století odborně opraveno v muzejní konzervátorské dílně. 

  Téměř všechny předměty expozice jsou součástí muzejní sbírky Lékárna a jen několik kusů je nesbírkového či pomocně evidenčního charakteru. Předměty z kadaňského kláštera alžbětinek tvoří základ a většinovou část expozice. Z tohoto kadaňského inventáře je každý objekt velmi zajímavý svou funkcí, typem, podobou i materiálem. Z širokého repertoáru lze zmínit jen některé z nich, expozice je však působivá ve svém celku a každý jeden předmět stojí za prohlédnutí. Zajímavé jsou například dva žlutavě hnědé dřevěné lékárenské pulty s nástavci a množstvím malých zásuvek, pečlivě popsaných latinskými označeními léčivých látek. Některé předměty, umístěné v prosklených nástavcích těchto pultů, také vzbudí naší pozornost - kupříkladu šest tzv. stojatek, zdobených na přední straně rostlinnými motivy s již setřenými latinskými nápisy a dále nejrůznější lahvičky na olej či skleněné baňky. Za pozornost stojí také 12 dřevěných světle lakovaných lékárenských dóz na granule cínu, prášek z kořene hořce, projímadlo v tabletách, semeno kmínu, žitná zrna, houbový výtažek bólu arménského, granule zinku, klovatinu galbanovou, kořen smetánky lékařské, čertovo lejno či pepř bílý, které rovněž používaly kadaňské alžbětinky. Velmi atraktivní je také krásná secesní reliéfní kasa s kovovým pláštěm a výsuvným šuplíkem. Tato pokladna byla používána v některé z chomutovských lékáren a nepatří tedy k inventáři lékárny kadaňského alžbětinského kláštera. Divácky poutavý je také novější přírůstek, který byl do sbírky zařazen roku 2008 - elektromagnetický masážní a inhalační přístroj SANETA z 19. století, uložený v moderním černém kufříku. Součástí expozice však je celá řada dalších pozoruhodných předmětů (závěsné váhy, váhy na mosazném stojanu, dózy, závaží, lékovky, keramické hmoždíře, pistily, špachtle, lžičky, pilulovnice, přístroj na výrobu čípků, dělič prášků, kotlíky a jiné), které přibližují vývoj lékárenství na Chomutovsku od poloviny 18. století do současnosti. 

   Expozici lze procházet bez výkladu i s průvodcovským výkladem s informacemi nejen k samotné expozici, ale také k historii celé budovy a města Chomutova. Vítáni jsou jednotlivci, rodiny, skupiny i školy. Odborný výklad lze zajistit po domluvě.

Mgr. Renáta Gubíková

Betlémář Josef Fiala se narodil 17. března 1943 v Praze, ale již v roce 1945 se jeho rodiče přestěhovali do Chomutova, kde žije dodnes. Původním povoláním valcíř trub ve VTŽ  Chomutov, posledních téměř dvacet let jezdí s autobagrem. Vyřezávání figurek do betlémů se věnoval ve volném čase. S nápadem, aby pro chomutovské muzeum vyřezal mechanický betlém, přišla během tradiční výstavy betlémů v roce 1994 bývalá dlouholetá kurátorka vánočních výstav Eva Šamšulová. Panu Fialovi se nápad zalíbil a o rok později, v listopadu r. 1995 přinesl do muzea prvních 101 figurek, z toho sedmatřicet se pohybovalo (betlém poháněly elektromotorky používané pro pohon stěračů nákladních automobilů). Během dalších let přidával vždy po jednom stole, až se jeho dílo rozrostlo do úctyhodných rozměrů. Betlém měří 8 x 1,5 m a má téměř 400 figurek.

   Cenné je na Fialově betlému především to, jakým způsobem prezentuje stará řemesla (pekaři, skláři, zedníci, kameníci, tkalci, košíkáři aj.) a staré zvyky. Vždy dbal na to, aby staré přístroje byly vyrobeny přesně podle skutečnosti, aby nechyběla ani jedna součástka. V celkem 37 venkovských a městských výjevech přibližuje život na vesnici a ve městě. Je zde sklářská a kamenická dílna, místnost s tkalcovským stavem, pekárna, holičství, pila s vodním mlýnem či hospoda. Najdeme zde kejklíře, který si zasunuje meč do krku, a čumila, který úžasem otevírá pusu. Bába pere prádlo na valše. Pijáci v hospodě pozdvihují půllitry a karbaníci mastí mariáš. Rybář na lodičce švihá prutem, na valše se žehlí prádlo, větrný mlýn mele mouku. Kolovrat tiše vrní a košíkář má rozpletený košík. Úchvatnou scénu tvoří hořící dům, před kterým stojí hasiči se starou stříkačkou. Ti se marně snaží před plačící hospodyní vytáhnout krávu z chléva. Cikánské ležení je provoněné opékaným selátkem, tanečnice s tamburínou předvádí své vnady, matka pere prádlo v potoce a biřic čte vyhlášku o slušném chování při jejich pobytu. Naplno jede katr, horníci dřou v dole, kameník v lomu si přihýbá z láhve, farář žehná svatebčanům. Člověk neví na co se dřív dívat a děti netrpělivě čekají, kdy dřevaři konečně přeříznou kládu a chlap rozštípne načaté poleno. Kromě toho autor vyřezal i chlév, stodolu, selský dvůr, zvířata na pastvě či sklizeň obilí a celou řadu dalších výjevů. 

   Zvláštností Fialova betlému je, že se zde objevují také význačné stavby Chomutovska – hrad Hasištejn, kostel Nanebevzetí P. Marie, městská věž a dnes již zaniklý hlubinný důl Jan Žižka. Dále betlém zachycuje i osobnosti ze skutečného života, například maminku pana Fialy, chomutovského malíře Kamila Sopka, hudební soubor Loutna česká, který pravidelně zahajuje vánoční výstavu, uhlíře pana Kadrnožku, kameníky v lomu Fajfku a Vencu. Raritou je kouřící ženská postavička kurátorky vánočních výstav E. Šamšulové. Nejnovější figurka byla dodána pro poslední výstavu v roce 2003 - je tu i sám autor s kudličkou, vyřezávající další přírůstek do betlému.

   V betlému pochopitelně nechybí ani ústřední biblická scéna se Svatou rodinou. Anděl na střeše chléva je přitom poněkud předimenzovaný a místo obvyklého nápisu Gloria in excelsis Deo nese letopočet MCMXCV. Ježíšek v jesličkách, křehká Marie, statný muž Josef. Scénu doplňují nejen klasické postavy tří králů, pastýřů a netradičního souboru muzikantů, ale už i český Honza, krajánek, žena s hrncem, rybář či množství dalších postaviček daráčků. 

   O tom, jak si chomutovské muzeum Fialova betlému neobyčejně cení, svědčí skutečnost, že jej zařadilo mezi své unikátní sbírkové předměty v knize „Tajnosti depozitářů aneb předměty s příběhem“, kterou v roce 2007 vydalo Regionální muzeum v Teplicích. Betlém bude nově instalován samostatně v místnosti oratoře.

Mgr. Eva Šamšulová, Mgr. Jan Hirsch

   Expozice Pohledy do pravěku Chomutovska představuje pravěký vývoj na Chomutovsku od neolitu po dobu římskou (6. tisíciletí př. n. l. – 400 n. l.), především na základě výsledků rozsáhlých archeologických výzkumů lokalit, jež svým významem přesahují hranice regionu.

   Neolit a eneolit je zastoupen zejména nálezy z Vikletic, kde probíhal v letech 1961-1967 při výstavbě Nechranické přehrady archeologický výzkum: mj. bylo odkryto jedno z největších pohřebišť eneolitické kultury se šňůrovou keramikou v Evropě. Přes 160 prozkoumaných hrobů poskytlo bohatý nálezový materiál. Expozice ukazuje široký repertoár materiální kultury těchto raných pravěkých období, jeden z hrobů kultury se šňůrovou keramikou je v expozici rekonstruován.

   Doba bronzová je mj. obdobím depotů, tj. hromadných nálezů keramiky nebo bronzových nástrojů, zbraní či ozdob ukládaných do země jako votivní dary – obětiny nebo jako sklady. Expozice ukazuje keramické depoty odkryté šťastnou náhodou v Droužkovicích (celkem uloženo 53-55 nádob, úplně nebo alespoň zčásti se podařilo rekonstruovat přes 30 talířů) a v Čachovicích (s více než 30 šálky).V letech 1974 a 1980-81 bylo v Polákách odkryto jedno z největších pohřebišť bylanské kultury u nás (starší doba železná). Bylo prozkoumáno 54 hrobů různé konstrukce, doloženo mohylové překrytí hrobu a dřevěné komory. Bohaté hroby obsahovaly rozsáhlou keramickou výbavu a kovové součásti koňských postrojů či dřevěných pohřebních vozů. Také ve Vikleticích bylo doloženo významné bylanské osídlení. V expozici je rekonstruován (pouze ve zmenšeném provedení) největší hrob z Poláků a představena největší zásobnice z Vikletic, přes 1 m vysoká keramická nádoba.

   Mladší dobu železnou reprezentují nálezy z dvorce z Droužkovic, včetně vzácné bronzové plastiky, a ozdoby a nádoby z dalších nalezišť.V r. 1967 bylo na katastru obcí Dolany a Lomazice odkryto pohřebiště s 30 žárovými hroby ze starší doby římské. Expozice ukazuje nálezy přidané do hrobů (ozdoby, zbraně, nástroje) a figurina ženy představuje germánský oděv sepnutý originálními bronzovými sponami s očky.

   Jednotlivá období pravěku jsou provázena mapami, na nichž jsou vyznačena významná naleziště.

   K expozici byl vydán katalog.

  Prohlídka expozice je možná s průvodcem i bez průvodce. Nabízíme také odborný výklad přizpůsobený požadavkům návštěvníka (vhodné zejména pro školy, jejich semináře apod., vždy po předchozí dohodě).

PhDr. Lenka Ondráčková

   Geologická expozice je umístěna v přízemí Domu J. Popela z Lobkowicz v areálu bývalého jezuitského kláštera (Palackého ulice č. 86) a je dobře přístupná i handicapovaným osobám.

   Expozice je zaměřena výhradně na Krušné hory, zejména na českou část pohoří, ale některé vzorky a lokality pocházejí i z německé strany.

  Návštěvníci se zde mohou podrobně seznámit s geologickou stavbou Krušných hor. V jednotlivých vitrínách jsou vystaveny typické a charakteristické nerosty a horniny v celkovém počtu 196 exponátů, které reprezentují 55 nejvýznamnějších geologických krušnohorských lokalit.

  Část expozice je orientována na drahé kameny Krušných hor. Popsány jsou nejvýznamnější lokality, vznik a geologický vývoj drahých kamenů. Každá lokalita je doložena ukázkami broušených a leštěných vzorků. Větší pozornost je zaměřena na Národní přírodní památku Ciboušov a Doupňák, lokality, z nichž byly vytěžené minerály použity na výzdobu kaple sv. Kříže na Karlštejně a kaple sv. Václava na Pražském hradě. Orientačně je popsána i historie dobývání a zpracování drahých kamenů v Krušných horách. 

   Ke geologickým zajímavostem Krušných hor, se kterými se návštěvníci expozice mohou seznámit, patří také Přírodní památka Hradiště u Černovic a brandovská kamenouhelná (antracitová) pánev, doložené množstvím vzorků třetihorní a prvohorní flóry, historií dobývání a využití.

   Samostatná část expozice je zaměřena na geologické mapy. Stručně je zde uvedena historie geologického mapování a návštěvníci si mohou prohlédnout i některé ukázky map.

   K expozici je zpracován katalog Horniny a minerály Krušných hor, na jehož zpracování se podílel RNDr. V. Vlačiha.

Ing. Čestmír Ondráček

   Na chodbě z přízemí do prvního patra je na výstavních panelech stručně nastíněna přírodní charakteristika Krušných hor,  doplněná fotografickými záběry na význačné vrcholy, krajinné celky a místa zaniklého osídlení.V další části jsou v oddělených kapitolách popsány význačné biotopy Krušných hor: lesy, květnaté louky a rašeliniště. U každého biotopu je uvedena jeho charakteristika, vývoj, ohrožení, typické a vzácné rostliny a chráněná území tohoto biotopu. Každý biotop a jeho význačné rostlinné druhy jsou zachyceny na četných fotografických záběrech. Samostatný panel je věnován těžbě rašeliny.

Ing. Čestmír Ondráček

   Severní Čechy stále, a dlužno hned na úvod říci že nezaslouženě, požívají pověst krajiny nenávratně postižené průmyslovou a důlní činností, krajiny, která nemá člověku co nabídnout jak z hlediska přírodně-krajinářského, tak z hlediska kvality a četnosti kulturní nabídky. Skutečnost je ale jiná. Obnova historických center severočeských měst spolu s rekultivačními pracemi k posledku velmi změnila tvářnost krajiny a sídel. Dnešní nepoučený návštěvník je proto zpravidla velmi příjemně překvapen tím co vidí, neboť neví, že jen na Chomutovsku a Kadaňsku zaniklo po válce 107 obcí a s nimi a v nich bezpočet větších i menších jednotlivých památek.

   Možnost konfrontovat oba tyto přístupy je pro muzeum vzácnou příležitostí, jak v často překvapivých souvislostech prezentovat ono historické i ono současné, jak vdechnout starým, obnoveným objektům nový obsah a určení. Příkladem může být stálá expozice prací malíře, sochaře, animátora, filosofa a chomutovského rodáka Ilji Sainera (1947-2008) v Hvězdářské věži bývalého jezuitského gymnázia, dnes sídla Oblastního muzea. V r. 2001 byla Hvězdářská věž po úpravách zpřístupněna veřejnosti jako vyhlídková věž, v r. 2004 umožnilo zateplení věže vybudování stálé expozice moderního umění. S aktem jejího otevření je svázáno několik významových rovin, provázejících místo, čas, téma a hlavního aktéra. 

   Místo děje, Věž, patří architektonicky bezesporu mezi nejzajímavější a nejmalebnější prostory, které Chomutov má. Ve struktuře pětivěží chomutovského panoramatu, nejúžasnějšího při pohledu ze staré hornoveské cesty po pravém břehu Úzké za časného ranního svítání na pomezí noci a dne, zaujímá Věž sama pravé místo krajní. Rozložitou plochou hlavou kamenné terasy odděluje u své paty čtyři staletí trvající okrsek vědění od prostředního okrsku moci duchovní s báněmi dvou věží sv. Ignáce a levého radničního okrsku moci světské s jehlanem Městské věže. Jedině z Hvězdářské věže obsáhne oko návštěvníkovo nepřerušovaný horizont hor Krušných, Středohorských, Přeskackých, Doupovských a i celého města jediným pohledem. 

   Snaha vdechnout nový život historickým objektům a otevřít je veřejnosti jako místo začleněné do běžného života je jedině správná a nabízí veřejnosti příležitost neobyčejného zážitku vnímání výtvarného umění zcela jinak než je zvykem. Troufám si tvrdit, že jde o příležitost zcela mimořádnou, která nemá srovnatelnou podobu široko daleko. Ono jedinečné spojení historického charakteru tělesa Věže s novodobým, chladně účelným a přesto svou jednoduchostí krásným, industriálním vestavěným schodištěm, uvnitř čistě bílého interiéru s měkkým, přirozeným osvětlením, je neopakovatelné a přináší netušené instalační možnosti. Jsem přesvědčen, že takový prostor by unesl širokou škálu výtvarných artefaktů, dokonce i tradiční klasická díla. 

   Přesto jsme tento interiér poskytli dílu svrchovaně moderního umělce, možná natolik moderního, že nebude přijímán s všeobecným souhlasem a vyvolá polemiku. To nebude vadit, vždyť jde o dílo vyjadřující své sdělení naprosto netradičními výrazovými prostředky. Zdálo by se, že jimi lze mluvit pouze o moderní době. To je ale jen zdání, ve skutečnosti jde o dílo nadčasové, se suverénně zvládnutou technikou hovořící o existenciálních polohách člověka i zkušenosti lidstva. Je to zážitek nelehký, ale provokující a osvobozující. Každý z nás potkává své démony, jejichž síla mizí, dokážeme-li je pojmenovat. To Ilja Sainer činí s až provokativní lehkostí, ač své tragické vize často odívá do tajuplného závoje v hlubinách věků zakotvených symbolů a metafor. Je dobře, že provokuje k návštěvě opakované, neboť není ani možné obsáhnout oblouk životního díla najednou. Jako každé dobré umění se ani to jeho nedává v plen lehce a napoprvé. Jen tehdy, když přitahuje s magickou silou pozornost stále znovu a znovu, když vtahuje diváka do svých siločar a nutí ho vracet se a dychtivě se těšit z nově objevených souvislostí, jde o silné umění.

   Skoro se zdá, že Věž i její autor se léta hledali a čekali na sebe, na ten správný okamžik, kdy projde podstatnou životní zkušeností a jeho práce je schopna osvědčit hloubku a intenzitu takového prožitku rozsahem a hloubkou výpovědi. Právě takový je Ilja Sainer dnes. Jeho dílo ohromuje rozsahem, systematičností a logickým uspořádáním. Snad je to právě ona příchylnost k matematickým vědám, schopnost abstrakce a zobecnění, schopnost objevovat podstatné v pohybu okolního světa, co mu dává dar nacházet tolik přesný způsob vyjádření. Jeho práce fascinuje svou naléhavostí. Ilja Sainer je člověk s nutkavou potřebou hledání smyslu věcí, ba spíše příčin dějů. Je to protipól beatnického postoje „rebelů bez příčiny“. On má vždy příčinu, proč musí malovat právě to a právě takhle, bez ohledu na módu a její –ismy. Ilja Sainer je svůj, silný, originální a provokující svou nezařaditelností. 

   Je zároveň vzácným případem umělce, který svou silnou výpověď předává divákovi v podobě strhující svou fantazií, rozmachem a výrazem. Jeho netíží neschopnost vyjádřit téma tak, aby neklopýtalo na zvládnutí specifické řeči výtvarné a nemuselo být vysvětlováno slovním výkladem. Ilja Sainer je schopen zvichřené bouře vrhaných barev a předmětů v cyklech věnovaných tragickým osudům, jeho práce v niterných cyklech Biorytmů a Bioprostorů ale působí stejně naléhavě i při vědomé uměřenosti rozmyslně užitých čar a barevných skvrn. Jak přesvědčivé a dojemné jsou jeho ruční ilustrace jednoho každého ze 150 výtisků dětské knížky veršů! Snad právě proto je při vší symbolické hloubce práce člověkem se schopností komunikace, břitkým polemikem, umělcem s jasným optimistickým názorem a s kumštýřskou duší.       

Ing. Stanislav Děd, 2004

   Ještě jako student Pedagogické fakulty v Praze – obor výtvarné umění a matematika, Ilja Sainer nejprve procházel cestou realistického zobrazování. Po svém si vyložil podněty postimpresionismu: organizaci obrazové skladby a rytmus rukopisné faktury. Expresivní drama malířského rukopisu potom kombinoval se symbolickou skladbou volně kubizujících tvarových znaků.

   Narůstající zájem suverénního malíře o existenciální obsahy signalizují v sedmdesátých letech takové náměty, jako je Ukřižování, malířská interpretace gotické sochy Piety, nebo symbolika Marnosti – lidská lebka, častý prvek Sainerových zátiší. Uvolněné malířské gesto se nejednou spojuje s barokním šerosvitem. Lekce kubismu se prolíná s divokou expresivní malbou.

   V roce 1978 Ilja Sainer ukončil úspěšnou kariéru animátora v Krátkém filmu Praha, Studio Jiřího Trnky a začal se soustavně věnovat volné tvorbě. Ačkoliv by zkušenosti a malířské výsledky předchozího díla mohly vést k uspokojení, vzdává se Ilja Sainer slibné cesty, charakteristické tradičními náměty a uměřenými lekcemi moderní tradice, a obrací se k radikálnímu výrazu odpadkových asambláží kombinovaných se syrovým gestem spontánní malby. Navazuje tím na program, s nímž vystoupila již česká strukturální abstrakce v podobných politických a duchovních podmínkách koncem padesátých a na počátku šedesátých let.

   Obrat se u Sainera připravoval ale již dříve. Svědčí o tom osudové meditace nad párem starých bot, zde Sainer navazuje na podobně myšlené téma Vincenta van Gogha, ale i obdobný přístup v tvorbě poválečných italských neorealistů.

   Malíř sám dnes klade počátek své tvorby jako vyhraněně osobitého programu právě k tomu roku 1978. Tehdy začal tvořit asamblážové desky a objekty. Významnou roli hrály symbolicky míněné předměty včleňované do obrazu. Připomínalo to nejstarší fázi amerického pop-artu z konce padesátých let, něco z evropského „nového realismu“ a krajní askezi italského „arte povera“. Sainerův cyklus Boty (1978-81) manifestoval program miserabilistické skepse, hluboké znepokojení obecnou situací lidství, ohrožovaného ze všech stran hrozbami úpadku odpovědnosti za důstojný profil lidského bytí ve světě, ale i za svět samotný.

   Po řadu let bude Ilja Sainer jen stupňovat naturalistickou expresi obrazových desek a objektů. Bilanci takto orientovaného díla v roce 1995 vystavil v prostředí bývalého koncentračního tábora v Terezíně, podobně jako předtím, v roce 1980, skupina podobně orientovaných českých malířů a sochařů střední a mladé generace.

   V cyklech Terče (1978-81) a Numeri (1981-83) se připomíná i podoba člověka. Ať již symbolickou formou střeleckého terče, nebo hrůznou alegorií zabitého, z kůže staženého ptáka s lidskými rysy. Ztotožnění mrtvého zvířete a člověka, s náznakem vztahu k námětu Ukřižování, to je výrazem kritiky zvířeckých rasů lidského chování, na jehož zběsilosti nic neubrala moderní civilizace.

   V cyklech Biorytmy (1983-85) a Bioprostory (1985-88) Ilja Sainer překonává symboliku materiálových expresí myšlenkovým zobecněním, opírajícím se o kosmickou metaforu. Někde v pozadí ještě divokých expresí je organizace a řád vesmíru.
  
   Existenciálně kritická složka Sainerova výtvarného myšlení se nicméně ještě ozývá v dalším významném cyklu Fragmenty (1987-95). Ten sestává z asamblážových, částečně, ale čím dále tím více malovaných desek a sršatých prostorových objektů ze svařovaných armovacích tyčí a nejrůznějšího technického odpadu. Je to nová verze starého zájmu o symboliku Ukřižování.

   V obrazových deskách se Ilja Sainer postupně dostává k typu ikony. Od r. 1995 vytváří zcela osobitě pojatou sérii Ostrovy. Je dokladem sílícího zájmu o esoterické obsahy židovsko-křesťanské kulturní tradice.

   Obrazové tabule Ostrovů – jako konceptuálně spekulativní emblémy abstraktních, ale v psychice hluboce zakořeněných pojmů – se již zcela vymykají ze stylových i myšlenkových souvislostí současného umění. V základě konceptu je motiv citadely, pevnosti chránící lidské já před měnícím se a nejednou nepřátelským světem. Je to symbol jakési virtuální duchovní vnitřní emigrace. Motiv citadely se spojuje s představou rajského dvora ve středověkých klášterech – místa klidu, odpočinku, hluboké meditace. V některých Ostrovech ještě převládá dramaticky temnosvitná barevnost, v jiných se již setkáváme s rozkvétajícím kobercem pestrobarevných bodů. Výtvarné pojetí obrazu se dovolává životní nutnosti a touhy dosáhnout blaženství, uměním vytvořit nezávislý prostor harmonie a krásy. Je příznačnou vlastností všech Sainerových děl, že se zde prožitek konkrétního materiálního světa i historických podob lidské existence spojuje s duchovní vizí vyššího smyslu.

PhDr. Jan Kříž, podzim 1997
Úvodní text k monografii: Ilja Sainer – Cesta (nepublikováno)