Severní Čechy stále, a dlužno hned na úvod říci že nezaslouženě, požívají pověst krajiny nenávratně postižené průmyslovou a důlní činností, krajiny, která nemá člověku co nabídnout jak z hlediska přírodně-krajinářského, tak z hlediska kvality a četnosti kulturní nabídky. Skutečnost je ale jiná. Obnova historických center severočeských měst spolu s rekultivačními pracemi k posledku velmi změnila tvářnost krajiny a sídel. Dnešní nepoučený návštěvník je proto zpravidla velmi příjemně překvapen tím co vidí, neboť neví, že jen na Chomutovsku a Kadaňsku zaniklo po válce 107 obcí a s nimi a v nich bezpočet větších i menších jednotlivých památek.

   Možnost konfrontovat oba tyto přístupy je pro muzeum vzácnou příležitostí, jak v často překvapivých souvislostech prezentovat ono historické i ono současné, jak vdechnout starým, obnoveným objektům nový obsah a určení. Příkladem může být stálá expozice prací malíře, sochaře, animátora, filosofa a chomutovského rodáka Ilji Sainera (1947-2008) v Hvězdářské věži bývalého jezuitského gymnázia, dnes sídla Oblastního muzea. V r. 2001 byla Hvězdářská věž po úpravách zpřístupněna veřejnosti jako vyhlídková věž, v r. 2004 umožnilo zateplení věže vybudování stálé expozice moderního umění. S aktem jejího otevření je svázáno několik významových rovin, provázejících místo, čas, téma a hlavního aktéra. 

   Místo děje, Věž, patří architektonicky bezesporu mezi nejzajímavější a nejmalebnější prostory, které Chomutov má. Ve struktuře pětivěží chomutovského panoramatu, nejúžasnějšího při pohledu ze staré hornoveské cesty po pravém břehu Úzké za časného ranního svítání na pomezí noci a dne, zaujímá Věž sama pravé místo krajní. Rozložitou plochou hlavou kamenné terasy odděluje u své paty čtyři staletí trvající okrsek vědění od prostředního okrsku moci duchovní s báněmi dvou věží sv. Ignáce a levého radničního okrsku moci světské s jehlanem Městské věže. Jedině z Hvězdářské věže obsáhne oko návštěvníkovo nepřerušovaný horizont hor Krušných, Středohorských, Přeskackých, Doupovských a i celého města jediným pohledem. 

   Snaha vdechnout nový život historickým objektům a otevřít je veřejnosti jako místo začleněné do běžného života je jedině správná a nabízí veřejnosti příležitost neobyčejného zážitku vnímání výtvarného umění zcela jinak než je zvykem. Troufám si tvrdit, že jde o příležitost zcela mimořádnou, která nemá srovnatelnou podobu široko daleko. Ono jedinečné spojení historického charakteru tělesa Věže s novodobým, chladně účelným a přesto svou jednoduchostí krásným, industriálním vestavěným schodištěm, uvnitř čistě bílého interiéru s měkkým, přirozeným osvětlením, je neopakovatelné a přináší netušené instalační možnosti. Jsem přesvědčen, že takový prostor by unesl širokou škálu výtvarných artefaktů, dokonce i tradiční klasická díla. 

   Přesto jsme tento interiér poskytli dílu svrchovaně moderního umělce, možná natolik moderního, že nebude přijímán s všeobecným souhlasem a vyvolá polemiku. To nebude vadit, vždyť jde o dílo vyjadřující své sdělení naprosto netradičními výrazovými prostředky. Zdálo by se, že jimi lze mluvit pouze o moderní době. To je ale jen zdání, ve skutečnosti jde o dílo nadčasové, se suverénně zvládnutou technikou hovořící o existenciálních polohách člověka i zkušenosti lidstva. Je to zážitek nelehký, ale provokující a osvobozující. Každý z nás potkává své démony, jejichž síla mizí, dokážeme-li je pojmenovat. To Ilja Sainer činí s až provokativní lehkostí, ač své tragické vize často odívá do tajuplného závoje v hlubinách věků zakotvených symbolů a metafor. Je dobře, že provokuje k návštěvě opakované, neboť není ani možné obsáhnout oblouk životního díla najednou. Jako každé dobré umění se ani to jeho nedává v plen lehce a napoprvé. Jen tehdy, když přitahuje s magickou silou pozornost stále znovu a znovu, když vtahuje diváka do svých siločar a nutí ho vracet se a dychtivě se těšit z nově objevených souvislostí, jde o silné umění.

   Skoro se zdá, že Věž i její autor se léta hledali a čekali na sebe, na ten správný okamžik, kdy projde podstatnou životní zkušeností a jeho práce je schopna osvědčit hloubku a intenzitu takového prožitku rozsahem a hloubkou výpovědi. Právě takový je Ilja Sainer dnes. Jeho dílo ohromuje rozsahem, systematičností a logickým uspořádáním. Snad je to právě ona příchylnost k matematickým vědám, schopnost abstrakce a zobecnění, schopnost objevovat podstatné v pohybu okolního světa, co mu dává dar nacházet tolik přesný způsob vyjádření. Jeho práce fascinuje svou naléhavostí. Ilja Sainer je člověk s nutkavou potřebou hledání smyslu věcí, ba spíše příčin dějů. Je to protipól beatnického postoje „rebelů bez příčiny“. On má vždy příčinu, proč musí malovat právě to a právě takhle, bez ohledu na módu a její –ismy. Ilja Sainer je svůj, silný, originální a provokující svou nezařaditelností. 

   Je zároveň vzácným případem umělce, který svou silnou výpověď předává divákovi v podobě strhující svou fantazií, rozmachem a výrazem. Jeho netíží neschopnost vyjádřit téma tak, aby neklopýtalo na zvládnutí specifické řeči výtvarné a nemuselo být vysvětlováno slovním výkladem. Ilja Sainer je schopen zvichřené bouře vrhaných barev a předmětů v cyklech věnovaných tragickým osudům, jeho práce v niterných cyklech Biorytmů a Bioprostorů ale působí stejně naléhavě i při vědomé uměřenosti rozmyslně užitých čar a barevných skvrn. Jak přesvědčivé a dojemné jsou jeho ruční ilustrace jednoho každého ze 150 výtisků dětské knížky veršů! Snad právě proto je při vší symbolické hloubce práce člověkem se schopností komunikace, břitkým polemikem, umělcem s jasným optimistickým názorem a s kumštýřskou duší.       

Ing. Stanislav Děd, 2004

   Ještě jako student Pedagogické fakulty v Praze – obor výtvarné umění a matematika, Ilja Sainer nejprve procházel cestou realistického zobrazování. Po svém si vyložil podněty postimpresionismu: organizaci obrazové skladby a rytmus rukopisné faktury. Expresivní drama malířského rukopisu potom kombinoval se symbolickou skladbou volně kubizujících tvarových znaků.

   Narůstající zájem suverénního malíře o existenciální obsahy signalizují v sedmdesátých letech takové náměty, jako je Ukřižování, malířská interpretace gotické sochy Piety, nebo symbolika Marnosti – lidská lebka, častý prvek Sainerových zátiší. Uvolněné malířské gesto se nejednou spojuje s barokním šerosvitem. Lekce kubismu se prolíná s divokou expresivní malbou.

   V roce 1978 Ilja Sainer ukončil úspěšnou kariéru animátora v Krátkém filmu Praha, Studio Jiřího Trnky a začal se soustavně věnovat volné tvorbě. Ačkoliv by zkušenosti a malířské výsledky předchozího díla mohly vést k uspokojení, vzdává se Ilja Sainer slibné cesty, charakteristické tradičními náměty a uměřenými lekcemi moderní tradice, a obrací se k radikálnímu výrazu odpadkových asambláží kombinovaných se syrovým gestem spontánní malby. Navazuje tím na program, s nímž vystoupila již česká strukturální abstrakce v podobných politických a duchovních podmínkách koncem padesátých a na počátku šedesátých let.

   Obrat se u Sainera připravoval ale již dříve. Svědčí o tom osudové meditace nad párem starých bot, zde Sainer navazuje na podobně myšlené téma Vincenta van Gogha, ale i obdobný přístup v tvorbě poválečných italských neorealistů.

   Malíř sám dnes klade počátek své tvorby jako vyhraněně osobitého programu právě k tomu roku 1978. Tehdy začal tvořit asamblážové desky a objekty. Významnou roli hrály symbolicky míněné předměty včleňované do obrazu. Připomínalo to nejstarší fázi amerického pop-artu z konce padesátých let, něco z evropského „nového realismu“ a krajní askezi italského „arte povera“. Sainerův cyklus Boty (1978-81) manifestoval program miserabilistické skepse, hluboké znepokojení obecnou situací lidství, ohrožovaného ze všech stran hrozbami úpadku odpovědnosti za důstojný profil lidského bytí ve světě, ale i za svět samotný.

   Po řadu let bude Ilja Sainer jen stupňovat naturalistickou expresi obrazových desek a objektů. Bilanci takto orientovaného díla v roce 1995 vystavil v prostředí bývalého koncentračního tábora v Terezíně, podobně jako předtím, v roce 1980, skupina podobně orientovaných českých malířů a sochařů střední a mladé generace.

   V cyklech Terče (1978-81) a Numeri (1981-83) se připomíná i podoba člověka. Ať již symbolickou formou střeleckého terče, nebo hrůznou alegorií zabitého, z kůže staženého ptáka s lidskými rysy. Ztotožnění mrtvého zvířete a člověka, s náznakem vztahu k námětu Ukřižování, to je výrazem kritiky zvířeckých rasů lidského chování, na jehož zběsilosti nic neubrala moderní civilizace.

   V cyklech Biorytmy (1983-85) a Bioprostory (1985-88) Ilja Sainer překonává symboliku materiálových expresí myšlenkovým zobecněním, opírajícím se o kosmickou metaforu. Někde v pozadí ještě divokých expresí je organizace a řád vesmíru.
  
   Existenciálně kritická složka Sainerova výtvarného myšlení se nicméně ještě ozývá v dalším významném cyklu Fragmenty (1987-95). Ten sestává z asamblážových, částečně, ale čím dále tím více malovaných desek a sršatých prostorových objektů ze svařovaných armovacích tyčí a nejrůznějšího technického odpadu. Je to nová verze starého zájmu o symboliku Ukřižování.

   V obrazových deskách se Ilja Sainer postupně dostává k typu ikony. Od r. 1995 vytváří zcela osobitě pojatou sérii Ostrovy. Je dokladem sílícího zájmu o esoterické obsahy židovsko-křesťanské kulturní tradice.

   Obrazové tabule Ostrovů – jako konceptuálně spekulativní emblémy abstraktních, ale v psychice hluboce zakořeněných pojmů – se již zcela vymykají ze stylových i myšlenkových souvislostí současného umění. V základě konceptu je motiv citadely, pevnosti chránící lidské já před měnícím se a nejednou nepřátelským světem. Je to symbol jakési virtuální duchovní vnitřní emigrace. Motiv citadely se spojuje s představou rajského dvora ve středověkých klášterech – místa klidu, odpočinku, hluboké meditace. V některých Ostrovech ještě převládá dramaticky temnosvitná barevnost, v jiných se již setkáváme s rozkvétajícím kobercem pestrobarevných bodů. Výtvarné pojetí obrazu se dovolává životní nutnosti a touhy dosáhnout blaženství, uměním vytvořit nezávislý prostor harmonie a krásy. Je příznačnou vlastností všech Sainerových děl, že se zde prožitek konkrétního materiálního světa i historických podob lidské existence spojuje s duchovní vizí vyššího smyslu.

PhDr. Jan Kříž, podzim 1997
Úvodní text k monografii: Ilja Sainer – Cesta (nepublikováno)