V mnichovském Sudetoněmeckém domě připravila paní Nancy Thym, americká harfenistka žijící v Německu, výstavu své sbírky vzácných harf a fotografické dokumentace ze života putujících harfenic ze tří míst, kde se tento druh hudby od 19. století pěstoval pro obživu. Mezi nimi patří zakladatelská role krušnohorské Přísečnici. Nancy Thym je kromě muzikologické práce i hráčkou na tento královský nástroj, její představení jsme v Chomutově mohli vidět v roce 2009.

V publiku se sešla řada chomutovských a přísečnických krajanů, dokonce i přímých potomků muzikantských rodů. Oblastní muzeum zapůjčilo na výstavu obraz přísečnické dámy s harfou. Nancy Thym promluvila při zahájení o fenoménu harfové hry a provedla návštěvníky výstavou s podrobným výkladem k vystaveným nástrojům a fotografiím. Na závěr vernisáže předvedla s partnerem část ze svého komponovaného pořadu hudby a slova.

Výstava potrvá do 27. ledna a v r. 2013 ji uvidíme i v Chomutově.      

ATHOS – Agion Óros/Svatá Hora – místo, kde se zastavil čas.

Romantické prostředí hornatého a tajuplného poloostrova – ryze pravoslavného území, které je sice oficiálně pod jurisdikcí řeckého státu, ale de facto s téměř absolutní samostatností, láká každoročně tisíce návštěvníků mužského pohlaví. Athos spadá politicky a územně pod Řecký stát, církevně pak pod konstantinopolského (istanbulského) patriarchu.

Na hornatém poloostrově o délce 45 km a šířce přibližně 5 km se usazovali poustevníci již od 5. století našeho letopočtu. První a stále stojící zachovalý klášter Megistis Lavras byl založen v roce 963 sv. Athanasiem z Trapezuntu (dnešní Turecko). Postupně docházelo k výstavbě dalších klášterů, pro něž byla závazná ústava – Typikon, vydaná císařem Joánem Tsimiskidem, které upravovala společenský řád na území Athosu. Celkem bylo postupně vystavěno 20 klášterů, kteréžto číslo je konečné. Kromě klášterů, které byly často stavěny s podporou dalších pravoslavných zemí, zvláště Ruska, Srbska, Bulharska a Rumunska, je zde řada menších staveb skítů, kalív, pousteven. Správním střediskem poloostrova je městečko Karyes, kde se pravidelně schází církevní rada a kde mají úřední zastoupení jak řecký stát, tak i všechny místní kláštery. Je zde také pošta, několik obchodů a také Prótaton - nejstarší zachovalý kostel na Athosu, pocházející z 1. poloviny 10. století. S návazností na příjezdy trajektů do přístavu Dafni (jediný oficiální způsob, jak se na Athos dostat) je také soukromě organizována doprava poutníků po poloostrově, pomocí malých autobusů a mikrobusů. Kolem Athosu také celkem pravidelně, ale v závislosti na počasí, funguje lodní doprava.

Nejvyšší horou poloostrova je hora Athos (2 033 m).      

Trvale na Athosu přebývají jenom pravoslavní mniši (a několik desítek osob správního personálu a dělníků, pracujících na opravách klášterů). V současnosti zde žije okolo 2000 mnichů.

Území Athosu mohou navštívit nejen pravoslavní věřící, ale s určitým omezením také věřící jiných vyznání i lidé bez víry. Pro vstup je nutné získat tzv Diamonitirion, což je povolení opravňující ke vstupu, podepsané Lerá Kinotis, představiteli 4 klášterů, tvořících Radu Svatého Společenství. Již od 10. století platí a je i striktně dodržován absolutní zákaz vstupu osobám ženského pohlaví.

Pro pravoslavné křesťany má poloostrov jedinečný význam jako jedno z pomyslných duchovních center pravoslaví. Na Ogion Óros je již více než 15 století udržována pravoslavná duchovní tradice. Ogion Óros je spojen s tzv. hesychasmem - nejhlubší mystickou duchovní modlitební praxí. Je zde udržována i specifická podoba pravoslavných východních liturgických obřadů (tzv. svatohorský typikon). Svatá Hora je pro pravoslavné křesťany místem, kde mohou zažít hluboké duchovní soustředění, kde naleznou řadu divotvorných ikon i množství ostatků svatých dávné křesťanské historie.

Pro ostatní návštěvníky je Athos místem nádherných památek starobylé byzantské architektury, památek z oblasti výtvarného umění jako velmi starých ikon, nástěnných fresek či památek z oblasti písemnictví (v knihovnách jsou střeženy vzácné rukopisy, iluminace apod.), kovotepectví (zlaté a stříbrné ostatkáře či kalichy). Členové císařských rodů a vysocí hodnostáři byzantské říše si vzácnými dary kupovali modlitby a přízeň mnichů a také, jak doufali, posmrtnou spásu svých duší. Právem je možné považovat Svatou Horu za jeden z nejvýznamnějších duchovně-kulturních klenotů světa.

Všichni návštěvníci při návštěvě Athosu ocení kromě nádherných středověkých památek také jeho výjimečně krásnou přírodu. 

NOVÉ: Prohlédněte si fotografie z vernisáže

POZOR: Výstava je do konce listopadu vystavena v Národním technickém muzeu v Praze v souvislosti s uskutečněným symposiem k dějinám hutnictví. Poté budou výstavní tabla pro stálý zájem veřejnosti znovu vystavena do odvolání na chodbě našeho Oblastního muzea, i když s omezeným počtem trojrozměrných předmětů.  

Rodina Mannesmannů a vynález poutnické tratě, tzv. „Pilgerschnittverfahren“

Původním autorem myšlenky na výrobu bezešvé trubky válcováním za tepla byl výrobce pilníků v Remscheidu, Reinhard Mannesmann st. (1814-1884). Reinhard, společně se svými bratry Arnoldem, Robertem a Richardem, vedl po otci podnik, původní kovárnu pilníků z roku 1775. Zděděnou továrnu díky svým zkušenostem ze zahraničí bratři zmodernizovali a zracionalizovali tak, že patřila k nejlepším svého druhu v Německu. Sám Reinhard měl šest synů, všem dopřál vysokoškolské vzdělání. Právě jeho dva nejstarší synové Reinhard ml. (1856-1922) a Max (1857-1915) zdědili po otci technické nadání. Měli velmi inovativní přístup a během svého života zrealizovali nespočet vynálezů, svůj první si nechali patentovat hned po ukončení vysokoškolských studií.

V tehdejší době dostupné druhy trubek nestačily rychlému rozvoji parních strojů, který kladl stále vyšší požadavky na kvalitu provedení i materiálu. Svařované trubky se vyráběly ohýbáním a svařováním ocelového plechu. Novou technologii vynalezli a vyřešili na svou dobu neobyčejným způsobem právě bratři Reinhard a Max Mannesmannové, a to i přesto, že se původně zabývali jiným oborem průmyslové činnosti.

V roce 1890 podal Max Mannesmann patentovou přihlášku na „Způsob a zařízení k formování, válcování a kalibrování trubek a jiných dutých těles“, ta byla vydána patentem č. 58.762 dne 24. února 1891. Tento patent konečně umožnil plný rozvoj původního vynálezu z roku 1885 na výrobu bezešvé trubky. Mannesmannové dosáhli svého cíle, dokázali vyrobit bezešvou, všeobecně technicky použitelnou a konkurenceschopnou trubku. Tento vynález, který zcela změnil technologii výroby trubek, oslavil letos 120. výročí svého vzniku a i po těchto letech je schopen dalšího rozvoje a existence při výrobě. 

V létě roku 1887 vznikl záměr založení první zahraniční společnosti na výrobu trub podle patentů bratří Mannesmannů. Bylo ustaveno první prozatímní vedení, v jehož čele stál Alfred Mannesmann. Akciová společnost „Mannesmannröhren-Walzwerks A.G. in Komotau“ („Mannesmannovy válcovny trub v Chomutově“) vznikla oficiálně v únoru 1889. V létě roku 1890 byly v Berlíně založeny „Deutsch-Österreichische Mannesmannröhren-Werke“ („Německo-rakouské Mannesmannovy válcovny trub“) sdružující všechny tři do té doby vzniklé akciové společnosti v Chomutově, Landore a Bousu

Na přelomu roku 1889/90 byly firmy v Remscheidu, Bousu a Chomutově zrušeny a byla založena nová akciová společnost „Detsch-Östereichische Mannesmannröhren-Werke A.G. Berlin“ („Německo-rakouské Mannesmannovy trubkárny Berlín“). Až do roku 1893 se závod, díky úspěchům poutnické stolice, velmi rychle vyvíjel. V témže roce však vyvrcholily neshody bratří Mannesmannů s vedením podniku, vyvolané zřejmě velkou finanční nákladností jejich, často nezdařených, pokusů na optimalizaci výroby. K 1. říjnu 1893 odešli bratři z ředitelství, poté se celá rodina odstěhovala z Chomutova.

V srpnu 1921 došlo k definitivnímu přenesení vedení chomutovského podniku zpět do Chomutova. V roce 1929 bylo ukončeno budování organizační struktury. V Chomutově sídlilo generální ředitelství, kterému podléhaly závody v Chomutově a ve Svinově. Dále podnikové vedení získalo rozhodující podíl ve společnostech, které se věnovaly konstrukcím a kladení potrubí, a také ve společnostech zaměřených na obchodní činnost v různých státech Evropy. Podnik mohl rychle a pružně reagovat na potřeby trhu a zároveň byl odolný vůči náhlým výkyvům poptávky. Mannesmannovy závody tak získaly velmi silnou pozici v trubkovém kartelu i na mezinárodním trhu.

V letech německé okupace a druhé světové války se Mannesmannovy válcovny staly jedním z nejvýznamnějších podniků nově zřízené „Sudetské župy“ a byly začleněny do říšského průmyslu.

Na podzim roku 1945 bylo prezidentským dekretem vyhlášeno znárodnění, do té doby formálně existující akciová společnost Mannesmannových závodů byla znárodněna.

První poválečná léta znamenala pro válcovny hlavně úsilí o znovuuvedení závodu mezi nejvýznamnější průmyslové podniky v tehdejším Československu. Přestože byla Mannesmannka ušetřena od velkých válečných škod, až do roku 1947 se potýkala s nedostatkem kvalifikovaného personálu. Podnik se plně zapojil do poválečného dvouletého plánu hospodářské obnovy a již koncem roku 1947 se dostal ve výrobě na předválečnou úroveň. V době mezi léty 1945-1948 byla v Mannesmannových závodech instalována nová poutnická trať.

Nová produkce a zvláště vývoz se po roce 1945, resp. 1948, zaměřil kromě tuzemských trhů na nové odbytiště v Sovětském svazu, kterým tak nahradil tradiční předválečné odběratele. Návrat na západní trhy nastal až po roce 1954, ale dosahoval pouze zlomku bývalé vývozní produkce.

Šedesátá léta 20. století přinesla do VTŽ nejen mírné navýšení exportu na západní trhy, které zapříčinily první ekonomické reformy, ale i největší poválečnou zakázku. Tou se stalo budování nového plynovodu v Sovětském svazu v roce 1964.

Nástup normalizace v 70. letech 20. století je obdobím mohutné modernizace a rozvoje podniku. Produkce VTŽ byla po celá 70. a 80. léta zaměřena hlavně na trhy zemí „Rady vzájemné hospodářské pomoci“, zvláště na trh v Sovětském svazu, ale i přesto značně vzrostl vývoz na západ. VTŽ se stala největším dodavatelem trubek z astenické oceli, určených pro jadernou energetiku v celém východním bloku.

Změny z listopadu 1989 slibovaly, že podnik jakým byly Válcovny trub a železa v Chomutově má velkou šanci na návrat na západní zahraniční trhy a má velkou šanci získat i trhy asijské. Bohužel nastávající léta ekonomické transformace ukázala, jak byl nový český management, vychovaný na národním centrálním hospodářství nepřipraven na konkurenční západoevropskou tržní ekonomiku.